Iva Pekárková: Respekt a tolerance v Lošticích
Městečko Loštice, situované na pomezí Hané, měli lidé dlouho v povědomí snad jen díky Muzeu Olomouckých tvarůžků, které se tu tradičně vyráběly. Teď je známé i hezky opravenou synagogou, která slouží spíš jako muzeum – koná se tu víc kulturních akcí než bohoslužeb – a hezky upraveným židovským hřbitovem.
To je samozřejmě výsledek práce mnoha lidí, ale lví podíl na tom má pan Luděk Štipl, dnes 77letý. Pan Štipl emigroval i s manželkou a dvěma dětmi v roce 1979 a dvacet let strávil v Kanadě.
Čtěte také
Na rozdíl od mnoha českých a slovenských emigrantů, kteří si provinční myšlení a xenofobii zachovali i po mnoha letech strávených v zemích, kde sami byli cizinci, a nadále pro ně existují jen dva druhy lidí, „my“ a „tamti“, si pan Štipl, jak říká, z Kanady přivezl respekt a toleranci a tyhle dvě vlastnosti šíří dál.
Založil společnost Respekt a tolerance, zainteresoval do věci spoustu lidí a dělá všechno pro to, aby památka vyhlazených loštických Židů zůstala zachována. Sám, pokud je mu známo, Žid není.
Před šoa žilo v Lošticích 59 Židů. Bylo to méně než v 19. století, lidé se už tenkrát stěhovali za lepšími příležitostmi do větších měst i do ciziny. Ale synagoga fungovala a na židovském hřbitově se pohřbívalo od roku 1554 až do května 1942 – to byl spuštěn do hlíny poslední místní Žid, který včasnou smrtí unikl transportu. Z 59 židovských občanů se po válce vrátili jen tři.
Čtěte také
Aby si to mladí dovedli představit
Na údržbě hřbitova a opravě synagogy, kterou nezničili Němci a vlastně ani komunisté, jen zub času, se finančně podílelo mimo jiné i několik lidí ze zahraničí, vesměs židovského původu.
Jistý Stanton Carter, zubař z Kalifornie, pana Štipla oslovil – chtěl na loštickém židovském hřbitově pátrat po svých předcích. Žádné nenašel, ale i tak se dlouhodobě zapojil do procesu dokumentace židovské historie a obnovy synagogy v Lošticích. Myslím, že ho k tomu přimělo nadšení pana Štipla.
Čtěte také
Náhrobky na židovském hřbitově jsou dnes pečlivě katalogizované – pro lidi, kteří sem čas od času přijíždějí pátrat po předcích. Osudy všech lidí zmizelých za války jsou zmapované, jak jen to šlo.
Pozoruhodný je příběh Artura Langera, který si zachránil život tím, že přes přísný zákaz svých rodičů odjel do ciziny v roce 1940, ve svých sedmnácti.
V synagoze je řada dávných věcí denní potřeby, třeba hříbeček, jaký naše babičky a prababičky používaly k látání ponožek. Ty nebyly nutně majetkem loštických Židů – jsou tu, aby dnešním mladým usnadnily si představit, jak se před mnoha lety žilo.
Zavražděným loštickým Židům už nikdo život nevrátí. Ale, jak dokázal pan Štipl se svou „partou“, vzpomínku na ně je možné zachovat. Jak stojí v materiálech loštické synagogy: „Ti, kterým bylo vráceno jméno, nebudou zapomenuti.“
Tohle všechno zařídily respekt a tolerance. A myslím, že i láska.
Autorka je spisovatelka, žije v Londýně
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
