Iva Pekárková: Návyk na rozptylování
Naše profesorka na češtinu nám často dělala přednášku o schopnosti koncentrace. Tvrdila, že zatímco ještě před sto lety se každý žák musel umět koncentrovat nejméně dvě hodiny, dnes už se neumíme koncentrovat ani 45 minut, neumíme udržet pozornost po celou vyučovací hodinu.
Přednášky o koncentraci představovaly při hodinách češtiny příjemné rozptýlení. Pochopila jsem ale, že v čemsi důležitém zaostávám za studenty o sto let staršími, a že už to asi nenapravím.
Čtěte také
Je těžké změřit sám u sebe, jak dlouho se dovedeme na něco soustředit. Vědomí, že si měříme čas, nás ze soustředění vytrhuje. Mí kamarádi projevili velmi mizernou koncentraci, pokud se týče měření schopnosti koncentrace u mé osoby. A tak jsem dlouho netušila, jak na tom jsem.
Dnes bychom člověku, který je schopný se do nějaké činnosti nechat vtáhnout tak hluboko, že nic jiného nevnímá, a vytrvá v ní několik hodin, pravděpodobně dali nějakou diagnózu – ADHD, OCD, umístění na autistickém spektru.
Lidi, kteří by svou schopností koncentrace vytřeli zrak i naší profesorce na češtinu, obyčejně vnímáme jako tak či onak… potrhlé.
Dnešní doba po nás žádá pravý opak. I když zrovna pilně pracujeme, třeba sedíme za počítačem v kanceláři typu open space, jaké jsou dnes v největší oblibě, a snažíme se napsat článek do novin, musíme být kdykoli připraveni odpovědět na pozdrav kolegovi, zvednout telefon, když zazvoní, a ještě na půl ucha poslouchat debatu na téma, kdo zase rozbil kávovar.
Koncentraci si můžeme vylepšit
Není se čemu divit, že se už neumíme hluboce soustředit.
Čtěte také
Podle Glorie Mark, výzkumnice pozornosti, se v roce 2004 průměrný člověk dokázal soustředit na dění na obrazovce 2,5 minuty. V roce 2024 už to bylo jen 47 sekund.
I to se zdá dost, vzhledem k tomu, kolik desetivteřinových „vtipných“ videí můžete sledovat, jedno za druhým.
Počítačový vědec David Levy z naší ztráty soustředění viní elektroniku kolem nás. „Ta věčná oznámení, pípání, reklamy, co na vás vyskakují, to všechno nám z mozku vyrábí popcorn.“
Na věčné rozptylování je možné získat návyk, a když nás pořád něco nevyrušuje, máme z takového klidu absťák. Je to vlastně reakce na momentální nedostatek dopaminu, kterého si, když se kolem nás pořád něco děje, syntetizujeme víc.
Dobrá zpráva je, že se ze závislosti na věčném rozptylování můžeme vyléčit. Většině lidí k tomu stačí pár dní nepoužívat elektroniku.
Takový detox občerství náš mozek a může zlepšit schopnost soustředění. Naše profesorka na češtinu by měla radost, ona nevěřila, že se zkracování koncentrace dá zvrátit. Dá. Jen se na to musíme hluboce soustředit.
Autorka je spisovatelka, žije v Londýně
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
