Iva Pekárková: Kdo do tebe chlebem
V anglikánském kostele, se kterým sousedí náš dům, už léta funguje potravinová banka. Vždycky v úterý se na parkovišti sešlo několik desítek lidí, každý si vzal tašku s potravinami, poděkoval a šel.
Náš pan vikář se jmenoval Nicholas, a protože ho měl každý rád, všichni mu říkali Old Nick. V Anglii, když někoho máme rádi, říkáme o něm, že je „starý“. „Old Nick“, to je navíc dávná přezdívka Ďábla. Panu vikáři to nevadilo, dobře se bavil.
Čtěte také
Na samém začátku covidoby náš vikář bojoval ze všech sil, aby nakrmil potřebné. Jídlo se začalo rozdávat i v pátek, potom i v pondělí. Starý Nick osobně namaloval na parkoviště značky a prosil lidi, ať dodržují rozestupy. To se ale nevedlo. Hladovci nebyli schopní čekat ve frontě. Strkali se, kýchali na sebe, tu a tam padly rány pěstí.
Bodejť ne. Zatímco v obchodech si směli zákazníci koupit jen dva litry mléka, dva bochníky chleba, dvě krabičky sardinek, u kostela jste si mohli brát všeho, kolik jste chtěli. Měli tu dokonce i toaletní papír, kterého se v obchodech nedostávalo. A horu pomerančů.
Každý rád daruje. Ale co s tím?
Dárců potravin se našla spousta. I restaurace se zapojily. Každou chvíli ke kostelu zacouvala dodávka a silní mužové vyložili čtyřicet krabic s pizzou z pizzerie, která v té době musela mít zavřeno. Když nemohli obsluhovat zákazníky a vydělávat, dávali jídlo zadarmo.
Jídlo se teď rozdávalo každý den, od rána do večera. Hladových přibylo jen pár, zato jídla bylo pětkrát tolik.
Čtěte také
Starý Nick chytil čínský virus, a i když neumřel, už se nikdy docela nevzpamatoval. Odešel do důchodu a v kostele teď máme vikářku. Jde ve šlépějích svého předchůdce, ale vzala to do rukou příliš radikálně. Na nástěnku vyvěsila fotografie hladovějících dětí v Jemenu a poznámku, že každý dobrý křesťan krmí hladové.
Dary se slétají nadzvukovou rychlostí, a protože je vikářka nemůže odmítat, neví, co si s tím žrádlem počít. Chodívá naší ulicí od domu k domu a prosí, jestli bychom si nevzali bednu chleba, brambor nebo sýra: lidé jí sem vozí tolik potravin, že už to fakt nemá kam dávat. Každý něžně odmítá.
Ti méně zdvořilí ze strávníků se chlebem baleným v igelitu pokoušejí strefit do našich oken – dvacetkrát, třicetkrát, čtyřicetkrát. Skla zatím vydržela, ale chleba se hromadí na nízké střeše, ze které ho pak musíme sundávat a – vyhazovat, protože ho tu nechce nikdo kromě krys.
Aspoň že jsem na Štědrý den načapala veverku, jak roztrhla pytlík s mazancem a s chutí z něj ohlodala mandle a oříšky. Pak mrskla ocasem a už byla pryč.
Autorka je spisovatelka, žije v Londýně
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
