Iva Pekárková: A nedá se s tím něco udělat?
Na louce u dědovy chalupy vykvetly dva vstavače. Byly to „jen“ vstavače kukačky, před půl stoletím celkem běžné (i když dnes se v Česku staly vzácností). Byly to ovšem orchideje, a tak na mou dětskou dušičku zapůsobily. Chodila jsem je obdivovat několikrát denně a, i když jsem to tenkrát nevěděla, bylo to jako chodit do chrámu.
„Tak – a zejtra louku posekají,“ oznámil mi děda.
Pro dítě jako já to byla tragédie. S pláčem jsem dědu prosila, ať s tím něco udělá. Ale on řekl, že se s tím nedá dělat vůbec nic. Přijedou jezeďáci se sekačkou a všechno pokosí.
Čtěte také
„A… co bude se vstavači?“ děsila jsem se.
„No, ty pokosí taky.“
„Takže je… zabijou?“
„Tak docela ne. Hluboko v hlíně mají kořeny. Příští rok zas rozkvetou.“
Příští rok… děda by mě zrovna tak dobře mohl utěšovat prohlášením, že vstavače rozkvetou za tisíc let. Rok, to byla dobrá sedmina mého života.
„Můžu je ušmiknout hned!“ pokoušel se mě potěšit děda. „A dát je do vázy…“
Čtěte také
„Vstavače jsou chráněný!“ volala jsem. „Trhat se nesměj!“
Čekala jsem na sekačky jako na popravu. Nepřijely druhý den, ale až čtvrtý. A zbořily mi chrám. Zůstal po nich motorový smrad a vůně čerstvě pokosené trávy.
Myslím, že tohle bylo poprvé, co jsem zažila hluboký pocit bezmoci. Zmátořila jsem se teprve, když jsem se dozvěděla, že vstavačové louky je potřeba kosit, aby nezarostly keři a stromy a zůstaly loukami. Biotopem, který vznikl díky lidské činnosti a některým rostlinám vyhovuje. Mají-li tyhle rostliny přežít, je třeba biotop udržovat stejnou lidskou činností.
A pak se divíme, že tráva usychá
Nejvíc mi ale utkvělo dědovo přesvědčení, že se s tím nedá nic dělat. Družstevníci louku pokosí, kdybychom se na hlavu postavili. A právě na to teď vzpomínám, když vidím, jak na louku v parku nebo na sídlišti vjíždějí sekačky a každé stéblo utnou pět centimetrů nad zemí.
Zatímco zemědělci sekají louky nanejvýš dvakrát do roka, tihle podivní ničiví zahradníci to dělají třeba každý týden. Pak se není čemu divit, že tráva usychá, hmyz vymírá, teplota půdy kolísá, protože se v ní neudrží dost vody, a z ploch, které měly být zelené, se zdvíhá prach.
S jezeďáckým traktorem, který posekal vstavačovou louku, se jistě mnoho dělat nedalo. Ale se sekačkou, která ožužlá trávníky a udělá z nich prašnou polopoušť, by se možná něco dělat dalo. Koneckonců už nežijeme v totáči.
Autorka je spisovatelka, žije v Londýně
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
