Iva Pekárková: Šest ukradených příběhů a jedna pochvala vysoké magnitudy
Občas se mi stane, že vydám nějakou knížku a lidi se mi začnou ozývat, že je to zaručeně o nich. Nejlepší varianta samozřejmě nastane, když si jsou takoví čtenáři dobře vědomi, že to není o nich, jen se s příběhem ztotožňují a mají radost, že někdo napsal právě o tom, co i oni zažili a mohli by o tom jistě napsat taky, kdyby si na to udělali čas.
Horší je, když jsou přesvědčeni, že jsem v románu popsala skutečně jejich osudy, a obviní mě z krádeže jejich příběhu.
Čtěte také
Když na mě někdo uhodí – na ulici, v tramvaji, při besedě se čtenáři -, že jsem mu ukradla jeho příběh, pokaždé mě to znejistí. Samozřejmě že příběhy kradu. Kradu je svým bližním, sousedům, kamarádům. Prostě každému, k jehož příběhu mám přístup.
Pak vysávám z příběhů živoucí šťávu a tu více či méně pozměněnou pumpuju do knížek. Všichni spisovatelé jsou v tomhle pavouci. Nikdo si ještě žádný příběh nevymyslel od začátku až do konce, každý ho musel poskládat z prvků, které musel nějak dostat do hlavy. Jasně, fantazie hraje při psaní velkou roli, ale i ta musí z něčeho vycházet.
Tohle mi zaplatíš, ty mrcho!
Každopádně se vždycky leknu. Uklidním se teprve, když pochopím, že jsem dotyčného či dotyčnou nikdy v životě neviděla a nikdy o nich neslyšela. Tím pádem je zřejmé, že jsem jim jejich konkrétní příběh ukrást nemohla.
Čtěte také
Bohužel se s nimi komunikovat moc nedá. Vůbec vás neslyší a pořád melou svou. Tohle jim zaplatíte! Oni to tak nenechají! Hned na vás podají trestní oznámení. A tak dál.
Naštěstí, pokud vím, žádnou z výhrůžek zatím nesplnili.
Jak říkám: mnohem lepší je, když se vám ozve člověk, který ví, že ve své knížce nepíšete o něm, a přece se v ní najde a má z toho radost. Myslím, že největší ocenění, jakému se mým knížkám kdy dostalo, pocházelo od jisté dámy přibližně mého věku, dost unavené životem. Přišla na besedu, na které jsem četla ze svého znovuvydaného prvního románu Péra a perutě. Po besedě se ke mně přitočila a přála si vědět, jestli jsme tenkrát, před lety, byly kolegyně.
Vyšlo najevo, že se jeden čas živila jako dálniční prostitutka. A prý jsem tenhle fenomén v knize popsala tak dokonale, až uvěřila, že jsem se tak živila taky. Musela jsem ji zklamat, nemám to z vlastní zkušenosti. Patřím mezi ženy, které by si prostitucí nevydělaly ani na slanou vodu. Ale po setkání s ní jsem se nadmula pýchou. Pokud si dívka, která to zažila na vlastní, ehm, kůži, myslí, že jsem to zažila i já, je to pochvala vysoké magnitudy.
Autorka je spisovatelka, žije v Londýně
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
