Iva Pekárková: O nebezpečném spisování
Za jednoho z hrdinů svého prvního románu Péra a perutě (který shodou náhod vyšel v 68-Publishers v Torontu zrovna v listopadu 1989) jsem si vybrala filosofujícího instalatéra Patrika. Inspiraci pro něj jsem našla v dávném kamarádovi, který se samozřejmě jmenoval jinak, měl trochu jinou povahu a na rozdíl od Patrika ho nepostihla těžká nemoc. I tak se v knize poznal, jak jinak.
Románový Patrik ještě v sedmadvaceti doufá, že ho „tak do pětatřiceti, čtyřiceti někde něco bací – a bude klid“. Má hrůzu ze stáří a je přesvědčen, že čím dřív odejde ze světa, tím lepší to bude pro ochranu přírody a krajiny.
Čtěte také
Kámoš, který mi poskytl inspiraci pro Patrika, spadl koncem devadesátých let v Julských Alpách ze skály. Anebo možná skočil, to se neví. Zemřel týden před svými pětatřicátými narozeninami. A na mě padl těžký pocit viny. Bylo mi, jako bych svého kamaráda svým románem zabila já.
Vůbec nepomohlo, když mě náš společný známý obvinil, že jsem mu svou knihou „narušila osud“. Ne, neměl na mysli, že si kamarád knihu přečetl a rozhodl se vyplnit sudbu, kterou jsem mu v ní určila. Neměl na mysli ani to, že jsem vystihla jeho povahu a mnoho let předem správně odhadla, kdy jeho život skončí. Tvrdil mi, že jsem ho zabila tajemnou mocí psaného slova.
Logicky vzato je to nesmysl, samozřejmě, ale když se něco takového stane, začneme všichni myslet magicky.
Tajemná moc psaného slova
Čtěte také
Leckdy to skutečně vypadá, že osud nebo snad prozřetelnost mívá tendenci vyplnit mnohé predikce, které vepíšu do svých knih. Jistě za tím žádná magie není, je to jen otázka náhody, a přece to i v racionálně uvažujícím člověku vyvolá jisté nejisté pocity. Znám řadu dalších autorů, kteří mají podobné zkušenosti. Snažím se tudíž své hrdinky a hrdiny nezabíjet, a pokud přece zahynou, usiluju o to, aby se nepodobali ani mně, ani mým dobrým kamarádům. Zatím to, zdá se, funguje.
A pak se dočtu, že americká spisovatelka Nancy Crampton Brophy, autorka milostných románků, byla usvědčena z vraždy svého manžela několik let poté, co napsala esej Jak zavraždit manžela. V eseji probírá různé metody mariticidy. Zavrhuje nože jako „příliš osobní“, jedy jako „typicky ženské“. Ve skutečném životě si nakonec vybrala osvědčenou americkou bouchačku.
Že Crampton Brophy zabila manžela, mě nepřekvapuje. Překvapuje mě, jak málo toho ví o moci slov. A o tom, jak dovedou být zlá na autora a mnohé z jeho blízkých.
Autorka je spisovatelka, žije v Londýně
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
