Iva Pekárková: Mnoho povyku
Tak nám přemalovali pražský orloj! A je z toho veliké pozdvižení. Snad každý, ke komu se doneslo, že postavy na orloji po svém „zrestaurování“ neodpovídají těm, které tam byly předtím, se nejdřív ze všeho naštval. I já.
Jak si to ten člověk mohl dovolit? Měl historické malby zrestaurovat, ne přemalovat, jak se mu zlíbí. Vždyť zneuctil dílo i památku českého velikána Josefa Mánesa a celého národního obrození! Jak je to možné? A jak je možné, že si toho celé čtyři roky nikdo nevšiml?
Čtěte také
Stačí se ale ponořit o něco hlouběji do novodobější historie staroměstského orloje, a pochopíme, že malíř a restaurátor Stanislav Jirčík Mánesovy malby nezneuctil. Mánesův originál se nachází v Muzeu hlavního města Prahy, zatímco na orloji už od roku 1882 visí kopie. Původní kopie, kterou namaloval Emanuel Krescenc Liška (a dostal za ni prý mnohem víc peněz než Mánes za svůj originál) vzala za své za druhé světové války a roku 1946 ji znovu vytvořil Otakar Číla. Čílova kopie byla během let několikrát restaurována. A každý zásah přinesl drobné i méně drobné změny.
Z tohohle pohledu představuje dílo Josefa Jirčíka drzý, ale nepříliš významný zásah do podoby nejslavnější pražské památky. Je to vlastně docela dobrý vtip. Malíř zaměnil tváře apoštolů za portréty svých kamarádů, včetně spisovatelky Kateřiny Tučkové. (Musel to být zajímavý pocit: vědět, že visíte na orloji, turisté si vás fotí jak o život, a nikdo o tom nemá tušení.)
Vždyť jsou kolem samé kopie
Čtěte také
Navrhuju nerozčtvrtit malíře Jirčíka ani ho neoběsit na lucerně. Udělal to, co dělá snad každý umělec. Hrál si, aby se nenudil. Dávný kamarád, ilustrátor dětských knih, se mi přiznal, že do každé knížky přidal aspoň jeden velmi nevhodný detail. Třeba dva zamilované brouky pod stolem, tak malé, že si jich všimne málokdo, ale autor ví, že tam jsou, a dělá mu to dobře.
Spíš než drzost malířů, kteří si dělají, co chtějí, mě zaráží náhlé uvědomění, že nejslavnější díla, kolem kterých procházíme v historickém centru Prahy, pokoutně si na ně saháme a tetelíme se blahem, že jsme se dotkli dějin národa, jsou pouhé kopie. Ne vždy dokonalé. Stačí zajít do vyšehradských kasemat podívat se na původní sochy, a vidíme, že se od těch, které dnes stojí na Karlově mostě, dost liší. Vypadá to, že se duch dávných dob dusí v depozitářích a obyčejný smrtelník ho spatří málokdy.
Vnucuje se otázka, jestli je tohle lepší než japonský model ochrany památek. Ten ještě donedávna velel každou starou, „původní“ stavbu zbořit a znovu vybudovat nejméně jednou za generaci, a přitom trvat na tom, že je mnoho set či tisíců let stará.
Autorka je spisovatelka, žije v Londýně
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A s poslední rozhlasovou nahrávkou Josefa Skupy? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
Hurvínkovy příhody 5
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
