Iva Pekárková: I když vám do toho vlastně nic není
Vracela jsem se domů v doubledeckeru. Bylo něco po jedenácté večer, autobus byl poloprázdný a tichý, jen na sedačce kus přede mnou seděla holka tak mezi šestnácti a osmnácti a usedavě plakala. Pak stiskla zvonek, že si přeje vystoupit, vstala, zavrávorala a praštila sebou. Ztratila vědomí.
Čtěte také
Co teď? Zdálo se, že dýchá bez potíží, a když jsem se nad ní sklonila, bylo mi jasné, že není střízlivá. Přála si zastavit zrovna na tom nejopuštěnějším místě na trase autobusu: z jedné strany byl ztemnělý park, z druhé rodinné domky, vesměs neobydlené, zarostlé ostružinovým houštím.
Řidič vylezl z kabiny a rozpačitě se zastavil nad dívkou. „Mám volat záchranku?“ zeptal se nikoho a všech. Bylo jasné, že touží být odsud co nejrychleji pryč, dojezdit šichtu a jít se domů vyspat. Ani pasažérům se nechtělo vylézat z busu a čekat na další. Venku poprchávalo. Ale londýnští řidiči autobusů nemůžou dál jezdit po městě, když se po podlaze válí cestující v bezvědomí. Neměl z té situace ani trochu radost.
V tom okamžiku z horního patra seběhl chlápek. Kleknul si k dívce, začal ji sbírat ze země a volal: „To je moje dcera! Já se o ni postarám.“
Čtěte také
Všichni si oddechli. Řidič se vrátil do kabiny a nastartoval. Ale než se stačil rozjet, usoudil ten vrtající červík v mé hlavě, že něco není v pořádku.
Jasně, bylo klidně možné, že je chlápek skutečně otec téhle holky. Bylo mu nejspíš tak kolem padesáti a oba byli světlí černoši. Ale proč seděl v autobusu v patře, když ona si mohla v přízemí oči vyplakat? Proč se k ní přihlásil až teď, když už pět minut ležela na podlaze? Pokoušel se přehodit si ji přes rameno a vytáhnout ji ze dveří.
U spousty příběhů se nedozvíme konec
Čtěte také
„Víte co? Zavolejte radši záchranku,“ požádala jsem řidiče. Udělal to bez váhání. Nejspíš měl i on svoje pochybnosti.
Zatímco jsme čekali na sanitu, tatínek omdlelé dívky se tiše vytratil.
Kupodivu mi nikdo nenadával, i když měl další autobus přijet až za dvacet minut. Jedna starší Jamajčanka se ke mně přitočila a poděkovala mi. Řekla, že jsem dobrá křesťanka.
Jasně že se už nikdy nedovíme, co by se bylo stalo, kdybychom nešťastnou opilou holku nechali v péči jejího „tatínka“. Třeba to skutečně byl její otec, jen se mu nechtělo s dcerou jet do špitálu. A pokud její otec nebyl, třeba by ji odnesl domů v náručí a pak celou noc dohlížel na to, jestli pravidelně dýchá a jestli má dostatečný přísun tekutin, než by jí ráno uvařil k snídani dvě vejce a uštědřil jí přednášku na téma chlast.
Ale třeba taky ne. Věřím, že v jistých situacích je dobré míchat se do věcí, po kterých nám vlastně nic není.
Autorka je spisovatelka, žije v Londýně
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
