Iva Pekárková: Když to chci, tak si ho vezmu

10. květen 2022

Koncem osmdesátek jsem bydlela v New Yorku, živila se jako sociální pracovnice v Jižním Bronxu a můj život byl tak košatý, že se skoro na nic nepamatuju. Přesto mi utkvěla tahle příhodička. Rozhodně nepatřila k těm nejdrsnějším. Vlastně se nic nestalo. Pouze do mého bytu vtrhli čtyři Rusáci a odnesli si slovník.

Teda… bydlela jsem tam načerno. Byt patřil Bábušce – tchyni mé kolegyně Lany. Bábušce bylo osmašedesát a měla nárok na dotované bydlení. Sociálka jí platila dvoupokojový byt na Manhattanu.

Čtěte také

Bábuška ho sice nepotřebovala, bydlela u snachy… ale když na byt měla nárok, byla by hloupá, kdyby ho nechtěla. Byt byl prázdný. A když jsem se v práci zmínila, že hledám bydlení, abych nemusela přespávat na podlaze u kamaráda, Lana řekla, že mi ho pronajme za slušnou cenu.

Nebylo to ideální místo k pobytu. V bytě byly myši, které jsem měla za úkol likvidovat, všechno bylo obložené háčkovanými serepetičkami v křiklavě pastelových barvách, mezi kterými jsem musela kličkovat. Jednou za čas do bytu bez ohlášení dorazila Bábuška, za něco mi vynadala a rozčilovala se, že mluvím špatně rusky. Každých pár neděl jsem se na jeden den musela vystěhovat i se všemi věcmi. To když měla přijít kontrola ze sociálky.

Jako v osmašedesátém roce

Jednou večer se bez varování rozletěly dveře a do bytu vtrhli čtyři udělaní ruští hromotluci. Až časem jsem pochopila, že jsou to Bábuščini vnuci, které požádala, ať mě odstraní.

Čtěte také

Nemluvili se mnou anglicky a snad ten jazyk ani pořádně neuměli: sice přijeli do Ameriky jako malí kluci, ale Lana pro ně sehnala ruskou školu, nechtěla, aby načichli nebezpečnou americkou kulturou. Nemluvili se mnou ostatně ani rusky. Házeli mé světské statky do pytlů a máchnutím ruky mi vysvětlili, že musím hned teď pryč. Jeden mě jen tak mimochodem chňapl za prsa.

Se zájmem si prohlíželi mé věci. Zaujal je obrovský Websterův slovník, tak si ho odnesli. Když jsem se pár dní nato ptala Lany, co jsem proboha provedla, že mě tak rázně vyhodili, řekla, že Bábuška potřebuje byt. A slovník? Vždyť jsem žádný neměla! A vůbec, co ji s tím otravuju? Není nic snazšího než si koupit nový.

Iva Pekárková

Jak říkám: nic hrozného se nestalo. Přesto mi samozřejmost, s jakou si ruští chlapci odnesli slovník, utkvěla v paměti. Připomněla mi vyprávění pamětníků ze srpna 1968. To prý se Rusové taky chovali, jako by jim v Československu patřilo úplně všechno. A teď se dočítám, co všechno si berou ruští vojáci z dobytých území na Ukrajině. Ne, nekradou to, jen si to berou. Jako by jim to už dávno patřilo. Ukrajinci můžou jen doufat, že je přitom jen tak mimochodem nezastřelí.

Jasně že tohle ruský národ nemá „v krvi“. Většina Rusů to jistě nedělá. Přesto mě počet těch, kterým to přijde naprosto v pořádku, docela děsí.

Autorka je spisovatelka, žije v Londýně

Spustit audio