Iva Pekárková: Vzpoura NIMBYů
Můj kamarád Kary vlastnil dům ve Vermontu, v kouzelné krajině plné luk, zalesněných kopců a stříbřitě bublajících potoků. Dům měl velkou cenu. Bohužel Kary před časem prodal část pozemku, ta prošla rukama dalších dvou majitelů a teď ji vlastnila společnost, která na tomhle kusu země, doslova Karymu za humny, hodlala postavit třídírnu odpadu.
Kary byl zoufalý. Taková věc mohla cenu jeho domu srazit na polovinu. A kdo má čuchat ten smrad a poslouchat řev náklaďáků? Sepsal petici proti třídírně a teď přemlouval sousedy, aby ji podepsali. Nesetkal se s pochopením. Nejbližší sousedi bydleli několik mil od něj a třídírna jim žíly netrhala. Věřili dokonce, že přinese kraji prosperitu: na vermontském venkově byl zoufalý nedostatek pracovních míst. Dokonce Karyho obvinili, že myslí jen na sebe, chová se jako zatracenej NIMBY.
Čtěte také
A Kary v zoufalství pronesl památnou větu: „Ale vždyť přece to, že nechci mít za domem fabriku, neznamená, že jsem NIMBY!“
Mýlil se. NIMBY je zkratka pro „not in my backyard“, tedy „ne u mě na dvorečku“. Jeho odpor k třídírně z něj dělal NIMBYho se vším všudy.
Každý z nás má v sobě kousek NIMBYho, samozřejmě. Většina zápaďanů, kteří věří, dokonce hlásají, že lidé závislí na drogách si zasluhují naši pomoc a podporu, se otřese hrůzou, když zjistí, že se z toho velkého baráku přes ulici za měsíc stane drop-in centrum.
Každý z nás je aspoň trochu NIMBY
Když čteme o leteckém neštěstí, při kterém zahynula spousta pasažérů, tajně si oddechneme, pokud zjistíme, že šlo o letadlo nějakých obskurních aerolinek a na palubě byli převážně lidé národa, který nám není blízký. Všichni víme, že třídírny odpadu i drop-in centra někde stát musí. A všichni víme, že letadla holt občas padají. Jen doufáme, že tyhle věci neuvidíme na svém dvorečku.
Čtěte také
V devadesátých letech jsme si my Češi všimli, že americká média při hlášení špatných zpráv nikdy neopomenou dodat, kolik amerických životů bylo zmařeno. Tenkrát nám tahle esence NIMBYismu nesmírně vadila… A netrvalo dlouho a česká média začala poctivě hlásit, kolik se u toho či onoho neštěstí vyskytlo Čechů. Nejen jednotlivci, i celé národy dnes trpí NIMBYismem.
Když jsem se si ale v českých novinách přečetla „povzbuzující zprávu“, že kdyby Putin přece jen použil na Ukrajině taktickou jadernou zbraň, západní Evropy ani Česka se to nedotkne, NIMBYmu ve mně se udělalo mdlo. Je mi úplně fuk, jestli výbuchy taktických jaderných zbraní na Ukrajině – nebo kdekoli jinde – neublíží Česku a mně osobně. Pokud jde o nukleární zbraně, je celá planeta můj dvoreček. A můj NIMBY je tu vážně nechce.
Autorka je spisovatelka, žije v Londýně
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
