Ondřej Kepka: Příběhy z přechodu pro chodce

31. červenec 2025

Glosa Plus

Jako motoristy nás znervózňují přechody, zejména ty za křižovatkou. Když před ním zastavíte, abyste pustili chodce, blokujete celou křižovatku za sebou. Ale předpis je předpis. Zastavil jsem. A teď to začalo.

Přede mnou byl takový malý vzorek obyvatelstva. Mladá maminka s kočárkem, která uprostřed přechodu zastavila a upravovala padající láhev s pitím, ihned za ní se vydal muž v obleku, říkejme mu manažer, usilovně telefonující. Úplně poslední se vydala na cestu mladá dívka s velkými sluchátky na hlavě, která se vůbec nerozhlédla – zřejmě mně věřila, že jsem slušný řidič. Pokud o mně vůbec věděla.

A jak jsem stál, všiml jsem si ještě ušmudlaného bezdomovce ležícího vedle zábradlí.

Maminka s dítětem se sice opět rozešla, ale zase se před mnou zastavil podnikatel kdesi uprostřed přechodu, protože mu do telefonu někdo řekl něco zcela zásadního.

Čtěte také

Ondřej Kepka: Poštovní známka

Jak si všichni užíváme svoje práva – vždyť máme přece na přechodu přednost!

Křižovatka za mnou byla zcela zablokovaná.

Ve chvíli, kdy se podnikatel rozešel, se zvedl bezdomovec, a i se svým pohybovým handicapem se vydal k přechodu. No to už je snad moc – pohoršené jsem se na něj podíval, zdál se mě na pohled odpudivý, a tak jsem jeho právo na přednost vnímal výrazně negativně.

Mladá dívka se sluchátky se na konci přechodu zastavila, otočila se a kráčela zpět – zřejmě si chtěla svoji přednost ještě více užít. Řidič za mnou to už nevydržel a začal troubit, zastavili jsme i tramvaj, která nemohla za námi projet křižovatkou.

A pak se stala zvláční věc: všichni z přechodu zmizeli, aniž by se na mě a celou tu frontu ani podívali. Zůstal jen bezdomovec, který se na chvíli zastavil, rukou, a dokonce malou úklonou mně poděkoval a ukázal mně palec nahoru.

Čtěte také

Ondřej Kepka: Černobílý film

Zastyděl jsem se, jak jsem ho odepsal, jako odpad, a zatímco ostatní „normální“ si stále řešili své každodenní problémy a užívali si svoji chvíli slávy na přechodu, on naopak myslel trochu i na nás – a na frontu aut, která zastavila před přechodem.

Žijeme v představách a vycházíme ze zkušeností. Je tedy zcela logické, že jsme vůči někomu zaujatí. Chráníme tím svoje životy. Když půjdu po lesní pěšině a potkám pět dvoumetrových chlapů, moje přirozená reakce je ostražitost, kdežto pět subtilních blondýnek mě zneklidní úplně jinou formou.

Jsou to logické archetypální reakce na nebezpečí. Říkám si ale, že jsem člověk moudrý, homo sapiens, jak jsem se učil, a tak by se měl naučit svůj přírodní pudy korigovat.

Další den

Další den jsem opět zastavil vůz před přechodem, přecházela krásná bruneta. Usmál jsem se na ni – to byla zase pozitivní diskriminace. Krásným brunetám odpouštíme více, pánové, přiznejme si to.