Iva Pekárková: Tak jim odpusťte, že si hrají
„Kamiony na dálnicích by měli zakázat!“ rozčiluje se pravidelně hned několik mých známých. „Anebo jim aspoň nařídit jet v tom nejpravějším pruhu a každé vychýlení z něj krutě pokutovat. Tobě snad nevadí, že se furt předjíždějí – jedno monstrum pomalejší než druhý – a zablokujou celou dálnici? Musíš za nima jet omezenou rychlostí třeba několik kilometrů.“
Mají samozřejmě pravdu. Řidiči velkých náklaďáků nejsou vždycky ohleduplní k ostatním účastníkům silničního provozu. I tak bych se řidičů nákladních vozidel chtěla zastat.
Čtěte také
Konkrétně těch, kteří tu a tam zablokují oba pruhy dálnice a rychlostí 90,5 km v hodině se pokoušejí předjet kolegu, který má chudák omezovač rychlosti nastavený na 89,5 km za hodinu, ale snaží se z toho vymáčknout, co se dá. Trvá to leckdy několik minut, než ten rychlejší šofér zvítězí a v předjížděcím pruhu je zas volno.
Šoféři rychlejších aut blikají, troubí, chytají se za hlavu a posunky jim vysvětlují, co si o nich myslí. Já si ale myslím jediné: řidiči kamionů se za volantem nezřízeně nudí. A všechno, co je trochu nabudí, je skvělé, protože to výrazně snižuje pravděpodobnost, že začnou klimbat. Co se může stát, když řidič kamionu za volantem usne, to všichni dobře víme.
Nuda, nuda, čím dál tím víc nudy
Povolání dálkového řidiče je, jak jdou roky, čím dál tím nudnější. Za mého stopovacího období, před nějakými čtyřiceti lety, už sice taky měli povinné přestávky na odpočinek a hlídala je nemilovaná „kolečka“ v tachometru, to se ale všechno dalo snáz ožulit.
Čtěte také
Stačilo ohnout takový jazýček, který na kolečko zapisoval, jakou rychlostí jedete, a vida, hned jste mohli pořádně šlápnout na plyn. Policajt, který kolečko kontroloval, si ho musel moc dobře prohlédnout, aby poznal, že něco neštymuje.
V úžasu jsem zůstala zírat, když si jeden gentleman z řad profesionálních šoférů zajel nějakých dvacet kilometrů, jen aby mě mohl odvézt do vesnice, kam jsem jela na chalupu. Vysvětlil mi, že šéf sleduje, kolik kilometrů denně ujede, načež vzal propisku a s rošťáckým úsměvem přetočil tachometr o dvacet kliků zpátky. Takoví řidiči by dnes hodně brzo dojezdili.
Bývaly doby, kdy i kamiony musely jezdit po malých silničkách, proplétat se vesnicemi a drkotat po kočičích hlavách v centrech měst, které neměly dálniční obchvaty. To nebylo dobré pro životní prostředí, ale řidiče to zabavilo. Dnes najedou na dálnici a přejedou po ní celé Německo, aniž by z ní jedinkrát museli – a směli – sjet.
Celý den koukají jen na krásnou šedou vozovku a leckdy vědí, že jedou kolem zajímavých věcí – hradů, muzeí, přírodních parků –, ale nesmějí tam zastavit. Lidi, kteří mají denně v rukou životy mnoha ze svých souputníků na silnicích, hlídají šéfové, policie, kamery i jejich vlastní navigátor jako pětileté děti.
Tak se nedivte, že si občas chtějí hrát.
Autorka je spisovatelka, žije v Londýně
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
