Hory, doly, železnice. Jak svazáci budovali komunismus

Pamětníci by to možná viděli smířlivěji. Ale v každém případě brigádnická činnost na stavbách bytů, hutí, přehrad, ale třeba i v dolech byla pro československé hospodářství poválečných let vítanou posilou.

Čtěte také

Jak rozhlas vysílal o hrdinech socialistické práce a o BSP, tedy brigádách socprc?

Jenom odsunem Němců přišlo Československo o miliony pracovních sil v průmyslu i zemědělství, a bylo potřeba všech ochotných rukou a hlav, aby se země vůbec hospodářsky postavila na nohy. Což, jak známo, se se stejně po dalších čtyřicet let nepodařilo. Za to pochopitelně studenti a další brigádníci nemohli.

Za Tisa začali, za Gottwalda skončili 

Jednou z ikonických staveb konce 40. let se stala „Trať mládeže“ mezi Banskou Štiavnicou a Hronskou Dúbravou. Původní úzkokolejka z 19. století přestávala stačit nárokům především štiavnických dolů a už za války v době Slovenského státu se Tisův režim pustil do její rekonstrukce a přestavby na normální rozchod. Nicméně povstání a konec války práce zastavily na neurčito.

Čtěte také

Svazarmovci připraveni! Aneb procházka čtyřiceti lety Svazu pro spolupráci s armádou

Chvíli se váhalo, co se stavbou dál, až nakonec situaci zachránila právě celostátní svazácká akce, při níž vypomáhali údajně i brigádníci z Bulharska, Polska a Francie. Po rok a půl trvajícím úsilí bylo na podzim 1949 hotovo. Vzpomínka bývalého horníka Jána Hanuse na drsné podmínky při stavbě tratě s mnoha mosty a tunely je kupodivu celkem prostá ideologických frází, zato je z ní zřejmé, jak těžká práce to byla.

Na brigádu do Kazachstánu

Pak tu byly ovšem i brigády, při kterých šlo opravdu do tuhého, ne-li o zdraví. Někdy v polovině 50. let vznikl rozhovor Miloslava Dismana natočený na peróně moskevského nádraží, kam se z Kazachstánu vracel český brigádník pracující na takzvaných celinách.

Šlo o projekt přeměny kazašských zatravněných stepí v obrovské lány zdánlivě nevyužité orné půdy. Šlo o plán samotného Nikity Chruščova. Slovy klasika řečeno: myšlenka dobrá, výsledky nebyly dobré.

Čtěte také

Srpen 1969: Rodinné kombajny na chmelu i střelba do demonstrantů

Navzdory tomu, že podle slov dotyčného brigádníka se na celině pracovalo dvanáct, někdy i šestnáct hodin denně, v prostředí těžko udržitelné hygieny (třeba prádlo se pralo ve studené vodě, teplá nebyla k dispozici), se po večerech prý dokonce našel čas na zájmovou činnost, třeba společné  muzicírování.  Zkrátka budovatelský zápal par excellence.

Jídlo si ovšem brigádníci platili sami a kuchařek byl nedostatek, nicméně: „Jídlo jsme měli třikrát denně, vyznačovalo se sice jednotvárností: kaše, chléb, vše jaksepatří omaštěno, i to maso bylo jednou dvakrát denně.“  Že si ovšem dotyčný obětavec nebyl ochoten tak docela vymýšlet, dosvědčuje následující věta: „Ačkoli i zde bylo třeba se domáhat toho, co má být.“

Hlavně aby nám spravili tu televizi

Atmosféra brigád 60. let už byla znatelně jiná – v pořadu z března 1968 si například reportérka trochu stýskavě vzpomíná na svá vlastní budovatelská léta v NHKG (pro nepamětníky – Nová huť Klementa Gottwalda) a srovnává své někdejší nadšení s vlažnou atmosférou současných brigádníků, konkrétně stavbařů textilky v Aši.

Čtěte také

Kdo nemá ruku, smí plnit normu na 50 procent. Vzpomínky na nucené práce v komunistickém Československu

Jejich motivace už byla poměrně apolitická a civilní – vydělat si nějaké peníze, poznat děvčata odjinud a večery trávit buď v hospodě, nebo přinejhorším na ubytovně při společenských hrách. „Hlavně, aby nám spravili televizi,“ konstatuje jeden z nich. Kdeže byl konec pěveckých, tanečních a vzdělávacích kroužků, o kroužcích marxismu-leninismu nemluvě.

Doby, kdy podle slov reportérky dostat se na brigádu do NHKG  znamenalo „vystát si frontu na svazáckém sekretariátu asi tak, jako když dnes mladí stojí frontu na lístky na koncert Karla Gotta“,  byly nenávratně pryč.