Od listopadu do října. Jak se v roce 1990 loučila NDR

Od 9. listopadu 1989 do 3. října 1990 se v obou do té doby oddělených německých státech odehrála doslova smršť politických i hospodářských událostí. Na jejichž konci byl mimo jiné fakt, že se Berlín, teď už bez zdi, stal hlavním městem sjednoceného Německa. Celé to netrvalo ani rok.

Čtěte také

Berlín jako laboratoř studené války. Neváhejte se střelbou do žen i dětí, vyzývali němečtí komunisté

Nesmrtelná tiskovka Günthera Schabowského

V tiskovém středisku východoněmecké vlády se večer 9. listopadu 1989 odehrála zpočátku nepříliš záživná tisková konference stranického tajemníka Günthera Schabowského. Ten sděloval domácím i zahraničních novinářům další a další novinky z politbyra, načež tiskovka na samém konci nabrala nečekaný spád.

Schabowski totiž prohlásil, že strana a vláda NDR se rozhodla uvolnit pravidla pro cesty do zahraničí a umožnit každému občanu NDR, který o to požádá, odjet do západního Německa a západního Berlína. Dobovou hantýrkou řečeno – „reisen und ausreisen“, tedy cestovat a vycestovat, čímž se myslela dokonce i emigrace.

Byla to Schabowského hvězdná chvíle. Patřil ostatně k nemnoha reformistům ve vedení komunistické strany a byl snad jediným, který v bouřlivých říjnových dnech byl ochoten se objevit na veřejnosti a pokusit se o dialog s protestujícími, byť marně.

Čtěte také

Jak se v bývalé NDR hroutil komunismus

Každopádně jeho oznámení znamenalo explozi. Schabowského tiskovou konferenci vysílala živě televize NDR a ve 22:40 zprávy vyhlásila i západoněmecká ARD. K berlínským hraničním přechodům se ještě téže noci začaly valit davy. Zbytek je slavná historie.

Žádná konfederace nebude

Předseda Rady ministrů, tedy nový východoněmecký premiér Hans Modrow, neměl lehkou úlohu. Nahradil v premiérském křesle konzervativce a Honeckerova souputníka Willyho Stopha, a tím mu připadla důležitá role při jednání u kulatého stolu. Ta se více než v případě jiných středoevropských zemí zbavujících se monopolní vlády komunistů musela odehrávat v úzké spolupráci s Moskvou.

Za Michailem Gorbačovem odjel Modrow 30. ledna 1990. Z této návštěvy v zásadě vyplynul realismus, s jakým oba hleděli vstříc nezastavitelnému vývoji německého příběhu.

Čtěte také

Jaltská konference vs. Berlínská zeď

Modrow v první chvíli navrhoval konfederativní uspořádání obou německých států, ale to nebylo vůbec reálné. Ve skomírající NDR se začal šířit chaos – politický, hospodářský i společenský. Stávkovalo se za vyšší platy, vytvořit novou postkomunistickou vládní koalici bylo skoro nemožné. (U kulatého stolu se sešlo celkem 16 politických stran!)

A především – Němci dál „hlasovali nohama“. Další desetitisíce občanů NDR teď už zcela bez omezení mizely do Spolkové republiky. Mezi nimi zejména mladí, kteří tak v podstatě pokračovali v procesu, který začali už jejich odhodlanější spoluobčané ze západoněmeckého velvyslanectví v Praze na podzim 1989.

Volby jako katalyzátor sjednocení

Volby v NDR, a tedy jakési referendum o dalším osudu země, se měly konat 6. května 1990, ale revoluční atmosféra nakonec termín uspíšila na 18. březen.

Čtěte také

Pád Berlínské zdi po 30 letech

Vítězná Koalice pro Německo vedená německou variantou CDU dostala přes 40 procent hlasů. Volební účast byla 93,4 procenta. Komunisté ze Socialistické strany Německa (SED), kteří se ovšem přejmenovali na PDS čili Stranu demokratického socialismu, získali 16,4 procenta.

Jsou to pozoruhodné paralely s prvními svobodnými volbami v Československu, které se odehrály o necelý čtvrt rok později.

Předseda východoněmeckých křesťanských demokratů Lothar de Maiziėre byl ovšem velkorysý: navrhl druhý sociálním demokratům velkou koalici. Ti ovšem nejspíš z uražené ješitnosti ústy svého předsedy Ibrahima Böhma účast ve vládě odmítli.

Lothar de Maizière, nová východoněmecká politická hvězda, byl zajímavou osobností. Původním povoláním violista, hráč berlínských rozhlasových symfoniků – odtud také porevoluční vtipy, že by de Maizière rád hrál první housle, ale to se mu nikdy nepodaří, protože na ty hraje Helmut Kohl.

Čtěte také

Německo 1989–2021. Jaké jsou úspěchy, problémy a výzvy sjednocené země?

De Maizière ovšem vystudoval práva a od poloviny 70. let se živil jako advokát zastupující mimo jiné mladé východoněmecké disidenty odmítající sloužit ve východoněmecké armádě.

Kariéru tohoto muže nakonec v prosinci 1990 narušily důkazy, že byl zároveň informátorem Stasi, přičemž první takové signály se ukázaly už brzy po volbách.

Výhra v loterii, která nebyla zadarmo

Klíčovým okamžikem na cestě ke sjednocení, k němuž nakonec došlo o půlnoci z 2. na 3. října 1990, byla měnová unie mezi oběma německými státy, která vstoupila v platnost už 1. července. Pro východní Němce to byla naprosto surreální situace.

Čtěte také

Setkání Richarda Karla von Weizsäckera s Václavem Havlem

Představme si typického východoněmeckého občana, ať už pracoval v továrně, nebo jako malý živnostník, který v létě 1990 ze dne na den nabyl v této geopolitické loterii nečekaného bohatství v podobě západoněmecké marky. Krámy praskaly ve švech západním zbožím, konečně si mohl koupit ojetý volkswagen a odletět na dovolenou do Itálie.

Jenomže po návratu ho mohla taky čekat zavřená fabrika. Počet krachujících podniků v NDR rostl raketovým tempem a nezaměstnanost rovněž. Mnozí měli brzy pocit, že se stali občany druhé kategorie. Měli pocit učedníků, kteří se 40 let učili nesmyslný obor, a ti ze západu vědí všechno líp. Taková jsou rizika dějin.