Homosexualita nebyla za socialismu trestná, spoléhalo se na lidové soudy. A ty nefungovaly, říká historik

22. listopad 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Gayové

Podle oficiální ideologie socialistického Československa homosexuální menšina v podstatě neexistovala. Sovětský svaz ji považoval za buržoazní přežitek, proto i u nás byly sexuální menšiny vytlačovány na okraj společnosti. „Odtrestnění homosexuality proběhlo v roce 1961, ale mělo zvláštní povahu. Měl na to velký vliv lékařský výzkum Kurta Freunda a Karla Nedomy, kteří úspěšně lobbovali v tehdejších mocenských strukturách,“ přibližuje historik Jan Seidl.

K dekriminalizaci homosexuality došlo v širším kontextu, který Seidl připomíná. Na konci 50. let se připravoval nový trestní zákon, který reagoval na tehdy drakonickou podobu zákona z roku 1950.

Čtěte také

„Podle něho se řídily politické procesu. Ovšem s úmrtím Josifa Stalina a s destalinizací východního bloku bylo neudržitelné, aby československý stát měla takové trestní právo,“ říká Seidl s tím, že tak vznikla možnost nově definovat to, co je trestný čin.

A zároveň byla v roce 1960 přijata nová ústava. „Takzvaní socialistická ústava. A ideologičtí pracovníci tehdejšího Ústředního výboru Komunistické strany si představovali, že společnost postoupila do nové fáze výstavby socialismu a že je tedy už možné některé funkce, které dříve plnil stát, delegovat na společnost,“ popisuje historik a vysvětluje: 

„Tedy nevynucovat společenský stav shora státním aparátem, ale nechat to zdola na společnosti. Tak vznikla myšlenka, že některé činy, které dosud byly chápány jako trestné, jsou sice nadále velmi zavrženíhodné z různých důvodů, ale už není třeba, aby je řešil stát.“ 

Stát nadále cítil oprávnění ingerovat lidem do života. A pouze šťastnou shodou okolností lidové soudy nefungovaly a nový režim byl bezzubý.
Jan Seidl

Do tohoto rámce spadla i homosexualita, respektive pohlavní styky mezi osobami stejného pohlaví. Právě Freundovi a Nedomovi se podařilo nějak přesvědčit vládnoucí struktury o tom, že napříště by toto měly řešit místní lidové soudy, což bylo něco mezi soudem a společenskou organizací.

Čtěte také

„Čili odtrestnění bylo takové, že sice se homosexualita vyškrtla z trestního zákona, ale stát nadále a prostřednictvím jiných struktur cítil oprávnění ingerovat lidem do života. A pouze šťastnou shodou okolností se nový režim ukázal jako bezzubý, lidové soudy nefungovaly a jejich rozsudky neměly prakticky žádnou váhu ve společnosti.“

Tedy to, co mělo podle představ z roku 1961 fungovat jako samoregulace společnosti v morálním ohledu, ve skutečnosti nefungovalo.

„Takže už homosexuální styky skutečně nikdo netrestal. Ale pakliže veřejná moc měla zájem někoho stíhat, tak si často díky vágnímu znění tohoto ustanovení nějaký důvod našla,“ dodává Seidl.

Informační vakuum

Jak se skutečně lidem s homosexuální orientací žilo v Československu, se dozvídáme hlavně ze vzpomínek pamětníků.

Čtěte také

„Platí, že ne každý, kdo se tehdy homosexuálně cítil, vůbec dospěl k tomu, že je homosexuál. Ale pokud lidé tuto identitu přijali, tak většinou si dokázali svůj soukromý život zařídit tak, aby mohli plně prožívat svou sexualitu, emocionalitu a podstatu.“

I v té době, tedy od 60. let do normalizace, existovaly ve větších městech možnosti, kde se homosexuální muži a ženy scházeli. „Různé podniky typu diskoték, vináren, kaváren, byla jich celá řada. Vždy byla větší hustota těchto míst v severozápadních Čechách, tedy v městech jako Most, Teplice nebo Ústí nad Labem.“

Ne každému se podařilo udělat ten krok k tomu, že si svou citovou orientaci skutečně přiznal. V tom mělo velkou roli informační vakuum.
Jan Seidl

Jinou věcí byl veřejný život homosexuálů. „To skutečně jednoduché nebylo. Pamětníci hovoří o ústrcích, které zažívali v zaměstnání. Jako na lidi svobodné a bezdětné na ně v řadě ohledů socialistický stát myslel až na posledním místě. Preferovány byly rodiny s dětmi, třeba v přidělování bydlení nebo vysílání na dovolenou.“ 

Čtěte také

„Ale jak už jsem řekl, ne každému se podařilo udělat ten krok k tomu, že si svou citovou orientaci skutečně přiznal. V tom mělo velkou roli informační vakuum, které socialistický stát především v médiích na tuto oblast uvalil a uplatňoval.“ 

Toto vakuum už nebylo v 60. letech tak výrazné jako s nástupem normalizace, upozorňuje badatel. „Dokonce se v médiích tehdy dalo o homosexualitě dočíst ledacos, často i pozitivního. Ale začátek normalizace řada lidí pociťuje jako přelom.“

„Pravděpodobně tehdy mladý člověk, kterému jeho homosexualita nebyla naprosto přirozeně jasná a potřeboval radu nebo impulz zvenčí, tak mohl najít nějaké informace jen v odborné lékařské literatuře,“ odhaduje Seidl.

Růžové seznamy? Byly a už nejsou

Už od dob rakousko-uherské monarchie historici hovoří o takzvaných růžových seznamech, tedy soupisech homosexuálních osob. „Pražské policejní ředitelství vedlo evidenci ‚homosexuelních‘. Nabídl bych oficiální odůvodnění jejich současné neexistence v archivech bezpečnostních složek,“ navrhuje Seidl a připomíná události po listopadové revoluci:

Čtěte také

„Sdružení organizací homosexuálních občanů napsalo na začátku 90. let minulého století oficiální dopis na ministerstvo vnitra, ve kterém žádá zničení těchto seznamů, o jejichž existenci se vědělo. Jiří Hromada uvádí, že skutečně přišla oficiální odpověď podepsaná Janem Rumlem.“

V tomto vyjádření ministerstva bylo napsáno, že tyto seznamy byly zničeny, tedy skartovány. „To, že to bylo možné, bylo proto, že nebyly součástí písemností Státní bezpečnosti, která v té době už byla zrušena a její písemnosti byly archiváliemi.“

„To je jedna z hypotéz, proč s těmito růžovými seznamy už dnes badatelsky pracovat nelze,“ doplňuje zajímavost z oboru zkoumání sexuálních menšin ve vztahu ke státním institucím historik Jan Seidl. 

Jak se žilo homosexuálům a lesbám v komunistickém Československu? Jakou roli v životě sexuálních menšin sehrály tehdejší bezpečnostní složky včetně Státní bezpečnosti? Poslechněte si celé Leonardo Plus.

autoři: Ivan Malý , oci
Spustit audio

Související