Bohu je úplně jedno, jestli jste gay nebo lesba, tvrdí věřící homosexuál Stanislav Kostiha

31. březen 2019

Být v naší spíš ateistické společnosti věřícím homosexuálem rozhodně není procházka růžovým sadem. Stanislav Kostiha musel projít dlouhou cestu, než o své „jiné citové orientaci“ dokázal vůbec mluvit. Dnes je registrovaným partnerem s členem norské luteránské církve a taky velkým zastáncem jediného svazku dvou lidí v podobě manželství.     

Angelika Pintířová: Zrovnoprávnit manželství homosexuálů není dobré pro ně a ani pro společnost

sestra Angelika Pintířová, řeholnice

Řeholnice Angelika Pintířová vstoupila do kongregace Milosrdných sester svatého Karla Boromejského ve 14,5 letech. „Myslím, že je důležité říct, že to nepřišlo a nevzešlo ze mě. Bylo to přijetí Božího pozvání,“ říká.

„Víra v Boha je něco jako láska mezi dvěma lidmi,“ myslí si Stanislav Kostiha, který léta působil jako předseda křesťanského sdružení Logos, které sdružuje věřící gaye a lesby.

Člověk se může dlouho trápit, že lásku nemá, a když pak přijde, je šťastný. Stejně je to prý i s vírou. „Vztah k Bohu si, přestože vyrůstáte ve věřící rodině, musíte najít až jako dospělí sami,“ popisuje.

Jeho rodiče byli v 70. letech angažováni v katolickém samizdatu. „Asi i proto pro mne církev znamená veliký ostrov svobody… Tak jsem nikdy neměl pochybnosti, že tady mohu mít jakoukoli citovou orientaci a před Bohem ani ve společenství to není problém. Problém je to jen pro ty, kteří ho chtějí vytvářet, ale Bohu je to opravdu jedno.“

Homosexualita vs. citová orientace

Kostiha se přitom raději vyhýbá slovům jako homosexuál nebo gay, protože je to hrozně omezující. „Přeci nežijeme pouze sexem, ten cit je tam mnohem víc. Proto raději volím termín citová orientace.“ O své orientaci si veřejně netroufal hovořit hodně dlouho.

„Můj coming out trval hodně dlouho a mluvit jsem o tom začal až někdy ve 23 letech. Těsně po listopadu 1989 se ale sešla nešťastná koincidence: nejdřív bylo informací strašně málo, a když už se dalo něco zjistit, tak se o homosexualitě začalo psát ve spojitosti s epidemii AIDS. Dalo mi to hodně trápení a trvalo nějakých dalších 10 let, než jsem to vůbec řekl rodičům.“

Halík: Největší církevní bojovníci proti homosexuálům s tím zpravidla mají sami problém a vedou dvojí život

Tomáš Halík (2007)

Sexuální skandály katolických duchovních nebo nedávný papežský summit ve Vatikánu povedou jen k ještě většímu rozdělení katolické církve. Alespoň to tvrdí hosté pořadu Plusu Vertikála, Tomáš Halík a Jan Jandourek.

Spojení homosexuál−věřící je ale podle Kostihy problém dodnes. Na Logos nebo i na poradnu S barvou ven se prý stále obracejí dospívající (ale nejen oni), kteří potřebují pomoc.

„Nedávno jsme třeba řešili případ maturantky, která se doma přiznala, že je lesba, a rodiče ji vyhodili z domova… Dodnes mě to ale překvapuje, protože taková reakce přece není normální a nemůže pocházet z lásky. Ani Boží, ani rodičovské… Musí to vycházet ze skutečnosti, že něco není správné v samotných rodičích, co se do jejich myšlení nějak dostalo.“

Naše společnost je prý plná předsudků. „Že to je nenormální, že se to dá změnit, nebo že to ten člověk dělá schválně. Je pozoruhodné, že podobné názory nejsou ojedinělé a přežívají dodnes. Bohužel, je to i v církevních společenstvích.“

Jako jsou různí lidé, jsou i různí věřící. „Hranice mezi přijetím a nepřijetím jinak orientovaného člověka nevede mezi církvemi, ale uvnitř.“ Zásadní problém, který ovlivňuje jeho vlastní život, pak vidí v existenci dvojího metru na soužití dvou lidí: v registrovaném partnerství a v manželství.

Láska je jen jedna

„Když máte navíc jako já muže−cizince, tak jsme v jedné zemi partneři a ve druhé manželé. Takže v letadle, nevím přesně kde, se ze mě jako z registrovaného partnera stane manžel, aby se to na cestě zpět zase změnilo. To naznačuje, jako by láska nebyla jen jedna… Ale odpovědnost za druhého, starost jeden o druhého je přece stejná. Ta dvojkolejnost mi osobně dost vadí,“ přiznává.

Česko, 2018: „Homosexualita je nemoc. Léčit se nedá. Můžete se zastřelit,“ radil učitel studentce

Gayové s adoptovaným dítětem - homosexuální adopce - stejnopohlavní rodina

„Zkušenost s diskriminací má u nás víc než třetina respondentů,“ řekl exkluzivně pro Radio Wave jeden z autorů nejnovějšího výzkumu o situaci LGBT lidí v Česku Michal Pitoňák. Studie, jejíž výsledky teď experti analyzují, dala lidem prostor vyjádřit se i v otevřených odpovědích. „Jedna mladá respondentka například uvedla, že jí učitel řekl, že homosexualita je nemoc. Když se ho zeptala, jak by se měla léčit, tak jí odpověděl, že se to léčit nedá. Že to jde pouze zastřelením.“

Norský partner je protestant a člen luteránské církve. „Je to v zemi většinová církev a tam je ten problém ještě menší, ale i tam jsou faráři, kteří se rozhodli neoddávat stejnopohlavní páry. Je jich sice málo, ale jsou.“

Taky se setkali s norskou farářkou, která přijela svou budoucí farnost okouknout i s manželkou. „Když viděla nás dva, tak se do té farnosti opravdu vydala.“  

Stanislav Kostiha nakonec připustil, že se klima v naší společnosti už hodně změnilo. Vlastně si už ani nedokázal vzpomenout, kdy měl někdo v jeho okolí poznámku k jeho orientaci. „Ani se mi už dlouho nestalo, že by mě někdo jen proto považoval za míň hodnotného,“ dodal.   

Jaké jsou jeho hlavní argumenty, proč je tak velkým zastáncem jednoho manželství pro všechny? Proč není v nejlepším zájmu dítěte mít rodiče pouze v registrovaném partnerství? Jak vlastně celý proces registrace vypadá? Poslechněte si v audiozáznamu rozhovoru pořadu Hovory. Ptala se Eva Hůlková.

autoři: Eva Hůlková , lup
Spustit audio

Související