Herci byli za normalizace souzeni za pobuřování. Pobouřen byl tak akorát cenzor, připomíná teatrolog Vladimír Just

„Divadlo vypovídá o své době nejen povahou svých úspěchů, ale i povahou své krize,“ napsal ve svém textu nazvaném Na premiéře Václav Havel v dubnu 1988. To se už druhé desetiletí takzvané normalizace chýlilo ke svému konci. Komunistický stát ztrácel dech, na straně druhé se společnost začínala aktivizovat. Zcela svébytné postavení přitom vždy měla kultura: Byla předmětem cenzury, zároveň měla lidi bavit. Aby byli spokojení.

V oblasti kultury působili i ti, kteří se snažili tvořit pokud možno svobodně. Právě taková byla divadla alternativní, tedy divadla malých forem.

Účinkuje: teatrolog Vladimír Just
Připravila: Ivana Chmel Denčevová
Režie: Michal Bureš

Historik Michal Pullmann v rozhovoru pro časopis A2 uvedl: „Stát je samozřejmě všelijak reguloval, ale také finančně podporoval. (…) Často vznikaly i nezávislé věci, které neprocházely tak přísnou cenzurou.“

Host pořadu teatrolog Vladimír Just k tomu říká: „Alternativní divadla si na režimu dokázala pouze vyvzdorovat, podtrhuji to slovo vyvzdorovat, kousíček svobody. Jsme v neblahé situaci, normalizační dvacetiletí začíná brutální likvidací Divadla za branou a alternativní divadla byla jednou nohou v zákazu. Úcta platí všem těmto scénám. A co se týče financování: Tehdy byla všechna divadla státní, nikdo nemohl působit jako soukromník,“ připomíná.

Za představení do kriminálu

Jedním z tvrdě postižených divadel bylo ostravské Waterloo. Dne 1. dubna 1969 tady byla uvedena premiéra hry Syn pluku, která vycházela z prózy sovětského spisovatele Valentina Katajeva. Povinná četba základních škol se ocitla na jevišti, příběh z 2. světové války přitahoval diváky, kteří se chodili smát.

Záměrem komunistů bylo likvidovat celé hnutí alternativních divadel.
Vladimír Just

Netrvalo to dlouho – nastalo vyšetřování, „experti“ našli „vadné texty“ a slovy Justa následovalo: „první stání, druhé stání, podmínky, kdy byli lidé vyhazováni z práce, ze studií – a někteří šli přímo do kriminálu. Šlo o neskutečné tresty za pouhé divadelní představení. A divadel bylo více. Takže, když slyším, že byli nejprve ,klepnuti přes prsty‘ a pak financováni, tak se musím smát.“

Čtěte také

Další je příběh loutkoherce Emila Hauptmana na pouti na Hostýně, kde v rámci dialogu s dětmi začal improvizovat a jedna z loutek šla do Kremlu a donést „kremroládu“. I tento příběh skončil vězením pro herce a tresty pro další zúčastněné, včetně ženy, která pouze nosila židličky pro diváky. 

Stačilo tak málo, pouhá improvizace. „Kdybychom měli improvizaci z divadelnictví vymýtit, tak musíme škrtnout celou linii od antiky až do dneška. Herci byli odsouzeni za pobuřování, přesto, že se diváci bavili a pobouřeni nebyli. Pobouřen byl cenzor,“ vysvětluje Just.

V tíživé situaci byly také další divadelní scény, jako Divadlo Semafor. „Kde se během dvaceti let opakovaly pokusy vyštvat Jiřího Suchého z divadla,“ konstatuje publicistka Jana Machalická. Zavřeno bylo i Divadlo Za branou, a to hned po srpnové okupaci 1968. Emigroval i nejvýznamnější divadelní režisér Adolf Radok – z jeho smělého projektu Laterny magiky téměř nic nezůstalo.

Zákaz vystupovat na Západě

Historik Michal Pullmann také napsal, že „vedle represivních prvků existovaly i ty emancipační a byly vědomě, možná i cíleně pěstovány. Divadla malých forem jsou toho krásným příkladem“.

Své by k tomu mohla říct řada autorů a divadelníků. Licoměrnost takových tvrzení vyvrací vzpomínka Petra Oslzlého, jehož divadelní dráha byla spjata s brněnským Divadlem Na provázku: „Ze západní Evropy jsme přiváželi valuty, které náš komunistický stát neuměl vydělávat.“

Čtěte také

Přesto nebyla jejich možnost vystupování v zahraničí vítaná: „Na neustálý tlak ze strany festivalů a divadel ze Západu, které nás chtěly pozvat, neuměli úředníci a potentáti rozumně vysvětlit, proč to či ono pozvání nemůžeme přijmout. Nemohli říci pravdu, že je to postih za to, že jsme opoziční divadlo. Takže si vymýšleli lži, že je někdo ze souboru nemocen, nebo že sami nechceme, protože máme jiný umělecký program a podobně.“  

Na otázku pořadu Jak to bylo doopravdy, zda byla v období normalizovaného Československa podporována divadla malých forem, host pořadu Vladimír Just odpovídá: „Rozhodně ne, vůbec je nepěstovalo a maximálně je trpělo. Záměrem bylo naopak zlikvidovat celé hnutí alternativních divadel.“ 

Celý pořad Ivany Chmel Denčevové najdete v audiozáznamu.

Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.