Fotila divoké večírky, milence i milenky. Nepropadám iluzi věčné slávy a fenomenálního úspěchu, říká fotografka Jarcovjáková

7. únor 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Libuše Jarcovjáková

REPRÍZA | Fotila už od normalizace – nejen kudy chodila, ale i tam, kde spala. Bez ohledu na konvence. Její práce ležela desítky let v krabicích. Loni se Libuše Jarcovjáková stala mezinárodní hvězdou. Britský Guardian označil její fotografie ve francouzském Arles za výstavu roku. Publicita ji těší, ale na vavřínech prý neusnula.

„Naštěstí nepropadám iluzi věčné slávy a fenomenálního úspěchu, takže se snažím fungovat normálně a soustředit se na budoucnost, na nové projekty. Nechci být pouze fotografka, která vytahuje věci z archivu jako králíky z klobouku. Záleží mi na tom, co budu dělat dál,“ přiznává Libuše Jarcovjáková, host Osobnosti Plus.

Čtěte také

„Navzdory svým fyzickým limitům, protože blbě chodím, se pořád snažím být venku, vnímat a vidět nové lidi a nové věci,“ dodává.

Fotoaparát má pořád u sebe, nosí ho na krku. „Nedávno mi jeden pán řekl, že mám hezký řetízek. Ta formulace mě potěšila,“ směje se fotografka. Pokud ji někdo zaujme, snaží se navázat komunikaci. „Ptám se lidí, jestli je můžu fotit. Je příjemné navazovat hovory, a také překvapivé, protože v dnešní době si spousta lidí myslí, že je ochrana osobnosti tak silná, že se už nikdo nechce nechat fotografovat,“ popisuje.

Soukromá aktivita

Fotí opět černobíle, stejně jako v 70. a 80. letech, kdy syrovým způsobem zachycovala každodenní život v komunistickém Československu. Fotila divoké večírky, své milence i milenky, život v pololegálních gay klubech nebo vietnamské a kubánské komunity. 

„To, že jsem soustavně fotila, byla ale jen jedna část mého života. Zároveň jsem psala. Především formou deníků. A protože byly moje fotky mimo jakýkoli tehdy fungující estetický úzus, tak jsem to začala považovat za soukromou aktivitu. Stejně jako psaní. Měla jsem ale i období, kdy jsem víc žila, než fotografovala,“ vzpomíná Jarcovjáková na dobu bohémského života.

Nástroj k přežití

V roce 1985 se díky fiktivní svatbě vystěhovala do Západního Berlína. Chtěla prý na zkušenou. Na toto období vzpomíná jako na jedno z nejtěžších.

Čtěte také

„Nebyla jsem připravena na to, jak těžký to bude úkol, strašně jsem tápala. Nicméně už dopředu jsem si stanovila, že to celé pojmu jako fotografickou práci, jako fotografický deník. Udělala jsem tam množství velmi depresivních autoportrétů a temných fotek,“ vzpomíná na dobu, kdy, jak říká, vnímala fotografování jako nástroj k přežití.

Podobně to prý cítila, když fotila svou matku, která odcházela po mrtvici ze života. „To neustálé fotografování oživovalo mně i mamince rutinu každodenního života, nabourání stereotypu. Máma jako malířka vnímala barvy a vizuální věci a bavilo ji se na ty fotky dívat. Byl to tak trochu náš společný projekt,“ konstatuje fotografka.

Kdy začala fotit? Co se u ní změnilo po úspěchu na festivalu v Arles? O čem bude její nová knížka? Na co se teď nejvíc těší? Nejen na tyto otázky se Libuše Jarcovjákové ptala Lucie Vopálenská.

Spustit audio

Související