Vojáky jsme provokovali, s lidmi z ulice nesměli mluvit, vzpomíná fotograf na rok 1968
Česko si za několik dní připomene půl století od invaze vojsk Varšavské smlouvy. Na území tehdejšího Československa vstoupily v noci z 20. na 21. srpna 1968 a ukončily takzvané pražské jaro – politický experiment usilující o kombinaci komunismu s demokracií, svobodou projevu a dodržováním občanských práv.
U příležitosti blížícího se výročí to píše rakouský deník Wiener Zeitung.
Na svých stránkách přináší vzpomínky na vpád okupačních armád Abbého Libánského, českého fotografa žijícího ve Vídni, který dramatické události zažil na vlastní kůži.
Rok 1968 mi obrátil život naruby: Jednou uprchlík, vždycky uprchlík. Příběh Zuzany Brejchové
Takový výhled už nikdy mít nebudu, říká vídeňská Češka Zuzana Brejcha při vzpomínce na svůj bývalý pražský domov. V roce 1968 bydlela s rodiči na Palackého náměstí a z okna dětského pokoje viděla pražské mosty jako na dlani.
Po náhlém konci politického oteplování pod vedením Alexandra Dubčeka se umělec nechtěl novému represivnímu systému podvolit. Vybral si proto cestu vzdoru. Tou šel až do roku 1982, kdy ho komunističtí zastánci tvrdé linie více méně násilně donutili k emigraci.
Porážku Pražského jara Libánsky zažil aktivně. „Bylo mi tehdy 16 let. Vyrostl jsem jako jedináček v měšťanské rodině. Nic moc se tenkrát nedělo. A najednou se v noci probudíš a podíváš se na Evropskou, tehdy Leninovu třídu, která vede od letiště do centra. Vidíš, jak kolem v nekonečné řadě projíždějí náklaďáky a tanky a na letišti každých 15 minut přistávají letadla,“ vzpomíná fotograf.
Tehdy žil v domě na strategicky důležitém místě, na takzvaném Kulaťáku v Dejvicích, v jehož blízkosti se nacházelo ministerstvo obrany a generální štáb armády. Ráno 21. srpna na náměstí stály tanky a hlavněmi mířily na obytné budovy. „Co lepšího se ti v šestnácti může přihodit,“ směje se umělec a dodává, že to bylo napínavé.
Bezstarostný odpor
Pro starší Čechoslováky však tehdejší události byly hlavně děsivé. Wiener Zeitung připomíná, že tyto generace zažily stalinistické čistky během 50. let, tudíž se Sovětů obávaly více.
Jak to bylo doopravdy: Mělo pražské jaro šanci na úspěch?
Pražské jaro, období spojené s mnoha nadějemi, skončilo po několika měsících. Tragicky a na dlouhých 21 let po srpnové okupaci v roce 1968. Přesto je obdobím, ke kterému se vracíme a připomínáme si to pozitivní, oč se reformní komunisté snažili. Stejně tak si můžeme klást otázky, co kdo udělal špatně a co kdo udělal dobře, jaký byl tehdejší svět a zda pražské jaro mělo šanci na úspěch.
„Můj nevlastní otec se domů vrátil teprve v roce 1960 po skoro desetiletém vězení,“ vzpomíná Libánský s tím, že otčíma komunisté pronásledovali z politických důvodů a nejprve ho odsoudili k trestu smrti. „Ale potom prezident Antonín Zápotocký vyhlásil amnestii,“ říká umělec.
V období, kdy do Československa vojáci Varšavské smlouvy vpadli, byli si nebezpečí ze strany Sovětského svazu vědomi právě ti lidé, kteří zažili komunistická vězení, poznamenává vídeňský deník. A byli to také především tito propuštěnci, již hráli významnou roli v rámci takzvaného reformního hnutí.
Zato pražská mládež během srpnových dnů vystupovala proti okupantům nanejvýš bezstarostně. „Odpor nás šestnáctiletých vypadal tak, že jsme vojáky spíše provokovali. Ve škole jsme měli ruštinu, ale okupanti nesměli s lidmi z ulice mluvit,“ vypravuje Libánský.
„Vylepovali jsme plakáty. Už ve čtyři ráno jsme byli na nádraží, abychom si je vyzvedli. Oficiální média totiž velice rychle zablokovali. Vzpomínám si, že ilegální noviny a magazíny se tehdy tiskly někde na severu,“ dodává ve vzpomínce na osudové dny český fotograf.
Související
-
Sověti si mysleli, že naši zem zachraňují. Velitelé jim řekli: „Jste ušlechtilí rytíři“
Petra Erbanová šla ráno do práce do zubní laboratoře a sovětský voják jí bezdůvodně prostřelil koleno. Sovětský voják Sergej Magid přijel do Prahy na tanku.
