Libuše Jarcovjáková: Nikdy jsem nefotila něco, co jsem nežila

14. červen 2019
Rozhovor VR a MM

Fotografka, jejíž práce ležela dlouhé roky v krabicích, se v posledních letech dostává do středu zájmu českých i zahraničních kurátorů. Její osobní a spontánní fotografie silně oslovují mladou generaci. Právě studenti, které v 90. letech učila na střední škole, jí pomohli ke klíčovým výstavám a k větší známosti. „Nevím, proč se to děje až teď, kdy mi je přes šedesát. Možná že až v dnešní době jsou moje fotky srozumitelné,” říká Libuše Jarcovjáková.

Jako malá chtěla být spisovatelkou a celý život si souběžně s fotografováním vedla deníky. Obojí pro ni od začátku bylo maximálně osobní. „Už na střední jsem věděla, že fotky nemůžu ukazovat ve škole. Nebylo to obsahem, ale formou. Fotila jsem třeba racky letící po nebi, bylo to neostré, strašně subjektivní pocit, imprese. Věděla jsem, že se mi takové fotky líbí a budu je dělat, ale že je nechci nikomu ukazovat.“

Fotografie pro Libuši byla a je privátním nástrojem, stejně jako psaní. Její tvorba byla dlouho neznámá a přehlížená. Snímky, které v posledních letech postupně zveřejňuje, ležely často netknuté v krabicích desítky let. „Jeden kamarád mi tuhle říkal, že to tahám jak králíky z klobouku,“ směje se Libuše Jarcovjáková.

Libuše Jarcovjáková je česká fotografka, které se přezdívá máma snapshotů. Absolvovala fotografii na FAMU a od 90. let fotku učí. Její černobílé fotografie ze 70. a 80. let jsou přirovnávané k práci Nan Goldin. Zachycovala noční život, menšiny a lidi na okraji společnosti. Pracovala v dělnických profesích, učila češtinu Vietnamce a Kubánce a od roku 1985 do pádu berlínské zdi žila v Berlíně. Vyzkoušela si také módní fotografii, během několikaměsíčního pobytu v Tokiu fotila mimo jiné Rei Kawakubo. Za rok 2017, kdy jí vyšla kniha Černé roky, získala titul Osobnost české fotografie. Letos chystá druhou knihu a zároveň připravuje velkou výstavu pro prestižní fotografický festival ve francouzském Arles.

Procházet a editovat archiv, který vznikal od 70. let, je časově i osobně náročné: „Kdykoliv jsem v posledních patnácti letech k těm krabicím přišla, měla jsem strašnou paniku. Vůbec jsem nevěděla, kde začít. Bylo potřeba to roztřídit, rozklíčovat, dát těm fotkám nějaký řád, trvalo to měsíce,“ říká Libuše Jarcovjáková. Tvrdí, že dlouho fotila bez ambice, bez snahy o kariéru, pro vlastní osobní potřebu: „Dělala jsem prostě, co jsem chtěla, neřešila jsem kvalitu a účel.“

Vaše rodina vás silně propojila s uměleckým světem, jaké jste vlastně měla domácí zázemí? Jaké to u vás doma bylo?

Především chaotické, oba rodiče byli umělci, tatínek malíř, maminka malířka. Měli velmi rozdílné představy o životě a nedovedli spolu moc vycházet. Do toho byla náročná doba, 50. léta, neměli jsme peníze a tak dále. Na druhou stranu jsem vyrůstala v prostředí, kde se mluvilo o umění a kde jsem se dozvídala úžasné věci. Vždycky jsem si stěžovala, že táta byl moc dominantní a kritický a moc mě nepodpořil. A máma zase trochu duchem nepřítomná a její podpora byla taková, že vám říká, že to je dobrý, ale vlastně se na to ani moc nepodívá. Umožnilo mi to jít vlastní cestou a vzpomínám na ně s láskou. Navíc jsem byla dost číslo a nedělala jsem jim to jednoduché. Moc důležitá osobnost pro mě byla Ester Krumbachová, protože jí jsem mohla všechny své práce ukázat a vždy jsem od ní dostala hlubokou reflexi. Byla pro mě obrovský inspirátor a vděčím jí za hodně.

Jaká byla vaše osobní zkušenost s institucí manželství?

Libuše Jarcovjáková - Chodící Kristus

Paradoxně, ačkoliv tomu můj životní příběh moc neodpovídá, jsem své první manželství brala velmi vážně. Františka jsem velmi milovala a byli jsme spolu dlouhá léta. I po rozvodu. Náš život byl ale trochu zvláštní, my jsme v podstatě skoro nikdy neměli společnou domácnost. On měl složitou situaci s maminkou, která rozhodně nebyla připravená mít doma žádnou nevěstu, já bydlela u rodičů a měla jsem ateliér. Různě jsme se potkávali, věděli jsme, že k sobě patříme, ale nemohli jsme se unavit nějakým společným soužitím. Když k tomu pak ke konci došlo, ukázalo se, že to nefunguje. Že jsme oba hodně samostatné jednotky. Takže já asi nejsem úplně nejlepší referenční osoba na manželství. S Františkem se ale stýkám dodneška a je to pro mě moc důležitý člověk.

Vy jste několikrát dělala hodně ráznou volbu mezi rodinou a kariérou, byla jste na několika potratech, jak se na to zpětně díváte?

Bylo to celkem třikrát a rozhodně z toho nemám nejlepší pocit a nikomu to nedoporučuju. Psychicky i fyzicky jsem to odskákala, je to hodně těžká věc, která mě trápí a nejsem na ni hrdá. Bylo to zčásti i kvůli tehdejší politice. Bylo mi řečeno, že jsem svobodná, nemám děti a na antikoncepci nemám nárok. Zároveň jsem ale věděla, že nejsem s to se o dítě postarat. Nedovedla jsem si představit, že bych ho vychovávala třeba u našich, v té disharmonii, která tam panovala. Jakkoliv na rodiče vzpomínám v dobrém. Cítila jsem, že bych nebyla schopná tomu dítěti dát tu správnou míru péče. Měla jsem strach, že bych byla buď hysterická matka, která se všeho vzdá, nebo naopak to, co dělali rodiče mně. A měla jsem pocit, že musím přerušit ten řetězec. Bohužel se mi to nepodařilo vyřešit tak, abych neopakovala stejnou chybu třikrát.

Libuše Jarcovjáková - Marie ve vaně

Tohle i dnes řeší řada žen-umělkyň. Jedny chtějí skloubit děti a kariéru, druhé mateřství neoslovuje a chtějí jen tvořit. Obě přitom schytají kritiku společnosti, bezdětná za to, že je kariéristka, a matka za to, že se nevěnuje výhradně rodině. Myslíte, že se v tomhle ohledu něco mění?

Myslím, že v tomhle ohledu se nic nezměnilo. Potkávám řadu bývalých žákyň, kterým je dnes kolem třiceti, čtyřiceti. Některé děti mají, jiné nemají, ale u každé to má nějaké zásadní dopady. Samozřejmě záleží i na partnerovi, vztahu, okolnostech, na tom, jestli máte rodinu ochotnou a schopnou pomoct a jestli jste schopní tomu dát energii. Já děti miluju, trávím s nimi hodně času, hlídám vnoučata a neteře a vím, kolik energie do toho člověk musí dát. A když se tam pak přidá frustrace, že vlastně nedělám to umění, které chci dělat, tak je zaděláno na problém. A já tohle hrozně cítila u mé mámy. Ona měla strašně omezený přístup k umění. Otec ji v podstatě vytěsnil z ateliéru a shazoval její sebevědomí, co se týče tvorby. Ona nás přitom všechny živila, tím, že dělala užitou grafiku. A já úplně cítila tu její strašnou frustraci, jak jí uniká něco, co miluje. To byly momenty, kdy jsem silně cítila, jak je to strašně těžký úkol. Pak se k tomu máma naštěstí vrátila v pozdějším věku a malovala prakticky až do své smrti.

Letos se Libuše Jarcovjáková chystá navázat na svou první a velmi úspěšnou knihu Černé roky. Novinka s názvem Evokativ se tiskla ve Varšavě a v těchto dnech se váže. Evokativ se bude jmenovat také nová rozsáhlá výstava, která za pár dní zahájí fotografický festival v Arles ve Francii. Co v knize a na výstavě bude a kdo pomáhá s realizací? Jaké byly Libušiny fotografické začátky, jaký byl život v Berlíně a v Tokiu a jaké bylo její setkání s Rei Kawakubo? Poslechněte si v rozhovoru s Libuší Jarcovjákovou.

Spustit audio

Související

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.

Václav Žmolík, moderátor

ze_světa_lesních_samot.jpg

3x Karel Klostermann

Koupit

Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.