Filip Nerad: Německo předsedá EU. Pro Unii štěstí v neštěstí

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Německo převzalo na půl roku předsednictví v Evropské unii, na snímku kancléřka Angela Merkelová

Pro Evropskou unii je štěstím, že se předsednictví teď ujímá právě Německo, prohlásila nedávno předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová.

Dobře ví, o čem mluví. Šéfka unijní exekutivy z Německa pochází a během jeho posledního předsednictví v roce 2007 byla ministryní berlínské vlády. Ta tehdy výrazně pomohla s dojednáváním Lisabonské smlouvy, která zreformovala fungování evropského bloku rozšířeného o nové členy ze střední a východní Evropy.

O 13 let později má německé předsednictví před sebou mnohem obtížnější úkol: pomoci vyvést Evropskou unii z vážných hospodářských potíží způsobených dopady pandemie koronaviru. Sama kancléřka Angela Merkelová o nich mluví jako o největší výzvě v celých dějinách Unie. Je proto pro sedmadvacítku asi opravdu štěstím, že se jejího půlročního vedení zrovna teď chopila její největší, ekonomicky nejsilnější a politicky nejvlivnější země.

Samo předsedání Evropské unii přitom po Lisabonské smlouvě už nemá takový význam, jaký mělo v minulosti. Formálně tak Angela Merkelová nebude mít takové pravomoci, jakými disponovala jako šéfka předsedajícího státu v roce 2007. Přesto se k německé kancléřce až mesiášsky upínají naděje velké části společenství, že to bude právě ona, kdo pomůže vyřešit jeho současné největší bolesti.

Zkušená harcovnice celonočních bruselských vyjednávání

Angela Merkelová už v minulosti opakovaně prokázala, že je schopnou krizovou manažerkou. Pomohla Unii provést globální finanční krizí, řeckou dluhovou krizí a naposledy migrační krizí. Ať už si o krocích, které v nich Berlín prosazoval, myslíme cokoli, finální řešení nesla pokaždé silný rukopis právě Merkelové a její vlády. Třeba migrační dohoda s Tureckem jako jediné, alespoň nějak fungující opatření proti přílivu migrantů z Asie, bylo z velké části výsledkem diplomatických aktivit německé kancléřky.

Čtyři roky poté je to ta samá, mnohými už odepisovaná politička, kdo ve spolupráci s francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem přišel s obrysy obřího fondu na obnovu krizí zasažených evropských ekonomik.

Tato iniciativa se pak stala základem pro konkrétní návrh z dílny Evropské komise. Už od prvních minut německého předsednictví přitom Merkelová nenechává nikoho na pochybách, že udělá vše pro schválení tohoto záchranného fondu a celého víceletého unijního rozpočtu. Ideálně hned během prvního měsíce svého neoficiálního „panování“ v Unii.

Předpoklady pro to bezpochyby má. Nikdo v současné sedmadvacítce nedisponuje většími zkušenostmi a schopnostmi při dojednávání kompromisů než německá kancléřka. Opřít se přitom může o ekonomickou sílu své země, na jejíž hospodářské kondici a ochotě sypat peníze do evropského rozpočtu závisí prosperita značné části Unie, včetně Česka.

Merkelová může těžit z úzkých vazeb se šéfkou Komise von der Leyenovou, kterou kdysi vytáhla z Dolního Saska do nejvyšších pater německé politiky a dlouhé roky tam spolu úzce spolupracovaly. Využít může také slabé pozice předsedy Evropské rady Charlese Michela, který sice formálně řídí summity, zatím ale nebyl schopný dojednat prakticky nic. Pro velezkušenou harcovnici celonočních bruselských vyjednávání je to tak další příležitost ukázat, kdo ve skutečnosti tahá za diplomatické otěže v Unii.

Filip Nerad

Pokud by se předsednictví ujímala některá z menších zemí, jako naposledy nešťastné Chorvatsko, asi by se jí nedávaly sebemenší šance na úspěch. U Německa naopak existuje slušná naděje, že alespoň ty nejnaléhavější úkoly zvládne. Kdo taky už jiný než Němci.

Autor je analytik Českého rozhlasu