Fenoménem jihoafrické kultury jsou pěvecké sbory. Obyvatele spojují a dávají jim pocit cítit se hrdými Jihoafričany
Zatímco tradiční hudbě západní Afriky dominují nástroje, jako třeba bubny djembe a sakara, loutna kora nebo chrastivé šekere, v Jižní Africe převládá spíš vokální hudba. Právě z této tradice se vyvinuly dnešní sbory, což je nový fenomén jihoafrické kultury. Ty nejznámější sklízí mezinárodní úspěchy, vyhrávají ceny za nejlepší tradiční a světovou hudbu a spolupracují s populárními interprety i filmovými skladateli. Téma pořadu Za obzorem Kateřiny Havlíkové.
Čtěte také
Když v roce 1986 vydal americký zpěvák Paul Simon multižánrové album Graceland, nejenže se po předchozích profesních i osobních neúspěších vrátil na výsluní hudební scény. Taky na sebe strhl kritiku za porušení kulturního bojkotu jižní Afriky.
Hlavně mezinárodně proslavil jihoafrický černošský mužský sbor Ladysmith Black Mambazo – sbor, který si do dnešních dní vydobyl pověst jihoafrického hudebního klenotu a stal se symbolem pro jihoafrický sborový zpěv.
První zmínky se vznikem kolonií
Tradice sborového zpěvu přitom sahá hluboko do historie. Jenže obyvatelé jižní Afriky do příchodu Evropanů nepoužívali písmo. Poprvé se proto o tamní hudební tradici dočítáme až ze zápisů mořeplavců. Následující staletí spojená třeba s příchodem misionářů, vznikem kolonií, válkami i politikou rasové segregace pak podobu i vývoj sborů ovlivnila.
Čtěte také
V minulém století už v jižní Africe existovaly stovky sborů, napojených na tradiční i takzvané nezávislé církve, univerzity, pracovní skupiny, rodiny nebo prospěšné spolky. Jejich repertoár a vystupování ale výrazně ovlivňovala politika apartheidu.
„Apartheidní režim třeba neměl takový problém, když nahrávaly čistě černošské sbory a čistě bělošské sbory. Neměl problém ani, když se takové černošské těleso zúčastnilo nějaké zahraniční akce,“ vysvětluje etnomuzikolog z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Vít Zdrálek vliv rozdělování obyvatel na základě barvy pleti, etnika a kultury na jihoafrický hudební průmysl v minulém století.
„Když zulský sbor zpíval zulsky zulskou hudbu, bylo to v pořádku. Ve chvíli, kdy by interpreti chtěli vstoupit do nějaké spolupráce, mohl to začít být problém.“
V 80. letech, kdy světová hnutí proti politice rasové segregace vyhlašovala kulturní bojkot apartheidu Jižní Afriky, oslovil zpěvák Paul Simon ke spolupráci na své nové desce černošský sbor Ladysmith Black Mambazo. Deska Graceland pak proslavila sbor nejen v zahraničí, ale taky v jejich domovské Jižní Africe.
„Ten žánr byl záležitostí skutečně relativně omezenou, regionální. Tahle spolupráce ale žánr sborových zpěvů nesmírně oživila,“ popisuje Zdrálek.
Po pádu apartheidu
Apartheid padl v Jihoafrické republice v 90. letech minulého století. S jeho následky se ale tamní společnost i kultura vyrovnávají dodnes. Například kulturní instituce už nejsou určené pouze pro bíle obyvatele a pro černošské obyvatele, stejně tak radiové stanice vysílají pro všechny. Při procházce jihoafrickými městy je ale rozdělení obyvatelstva pořád znát.
Jihoafrická republika se dnes prezentuje jako rainbow nation – duhový národ. Mnozí umělci se snaží mezi desetiletí rozdělovanými skupinami obyvatel vytvářet mosty prostřednictvím spolupráce. Sbor Ladysmith Black Mambaso tak dodnes spolupracoval s několika domácími interprety, jako třeba písničkářem Jeremym Loopsem. V zahraničí natáčel taky s Davidem Guettou, Andym Grammerem nebo Bobem Sinclarem.
Čtěte také
Přestože sbory si dnes v prostředí Afriky asi nejčastěji spojíme s Jihoafrickou republikou, tradice nemá hranice. Týká se celého regionu jižní Afriky. Na pozadí desítek až stovek profesionálních sborů pak stojí tisíce těch amatérských.
„Právě v nich se rodí talenty, lze tam hledat nové interprety. Ty mezinárodně známé sbory jsou jen špičkou ledovce. Důležité je taky říct, že ten repertoár sborů do nějaké míry znají i lidé mimo ta tělesa. Nebo do nějaké míry znají ten idiom, takže při nejrůznějších událostech – náboženských i politických, jako jsou třeba předvolební mítinky – jsou schopní participovat. Tak je to ale i ve velmi neformálním prostředí, třeba při oslavách nebo na rodinných událostech,“ říká etnomuzikolog Vít Zdrálek.
Sborový zpěv je tak podle něj dodnes v Jihoafrické republice fenoménem, který zvukově spojuje tamní obyvatele a dává jim schopnost cítit se Jihoafričany.
Celé Za obzorem Kateřiny Havlíkové najdete v audiu.
Související
-
„Nebojte se nás.“ V Jihoafrické republice má pětina dospělých HIV, boj s virem komplikuje i pandemie
„Chodíme, mluvíme, máme potřeby jako každý jiný. Nebojte se nás, jsme všichni stejní,“ řekl na závěr svého vystoupení, ve kterém mluvil o své nemoci. O rok později zemřel.
-
Zbavit se korupce v Jihoafrické republice potrvá roky. Euforie z nového prezidenta se vytrácí
Více než sto dní po únorovém nástupu prezidenta Cyrila Ramaphosy do funkce se počáteční euforie a naděje na zlepšení situace pomalu vytrácí.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
