Eva Turnová: Vnitřní hlasy
Moje přítelkyně už mnoho let praktikuje meditační techniku Vipassanu, která učí vidět věci tak, jak jsou.
Je to cesta transformace prostřednictvím sebepozorování. Jitka jezdí každý rok na několik měsíců do Barmy a v Praze vede kurz psychospirituálního hledání. Letos mě pozvala k sobě na předvánoční úklid duše, meditaci v její skupině.
Čtěte také
První návštěva a hned mám zpoždění.
„Rychle, už jsou v zahradě,“ řekne Jitka.
„V zahradě? Vždyť je na nule.“
„Aha, tys nedostala instrukce.“
Vcházíme do zahrady, kde se šouravě pohybuje osm postav v péřovkách.
„Začínáme‚ walking meditation‘. Najdi si pomyslnou čáru, našlapuj pomalu a hlavně vědomě. Za půl hodiny zazvoním zvonečkem,“ řekla Jitka a zašla do domu.
Vstoupila jsem opatrně mezi dvě postavy, abych nenarušila vibrace.
Poslechněte svůj vnitřní hlas
Po pár krocích mnou projela zima a vnitřní hlas mi suše oznámil: „Za půl hodiny v týhle kose tutově nastydneš.
Čtěte také
Najednou se ozval další hlas: „Zkus autoproteplení, aplikuj hluboký jogínský dech.“
První hlas se nedal: „Máš za sebou tři hodiny jógy, z toho jeden záskok, na požádání se neproteplíš. S dýcháním máš problém i tak. Vzpomeň si, jak si jednou Vráťa myslel, že jsi mrtvá.“
Vzpomněla jsem si, jak jsme byli se spoluhráčem na chalupě: „Vstal jsem v pět, přijdu k tobě, vidím, že vůbec nedejcháš, tak jsem si řek, že si půjdu dát ven cigaretu, v pět stejně nikde nikdo není, a pak tě zkontroluju a když tak zavolám havrany.“
Historka vtipná, ale nezahřeje. Druhý hlas naléhavě radí: „Lidi v koncentráku taky dokázali nemožné, vytáhli z plesnivé skývy živiny potřebné k přežití.“
Čtěte také
První hlas: „Jenže ty moc dobře víš, že nejsi v koncentráku a před barákem máš auto. Ideální pro autoproteplení, napíšeš Jitce zprávu, ona to pochopí.“
„Nepochopí,“ opáčí dvojka.
V tom zazvoní tibetský zvonec. Díky hádce hlasů se půl hodina ani moc nevlekla, těžko říct, zda splnila svůj účel. Zkřehlá se přesouvám s ostatními do domečku.
„Sedněte si pohodlně. Představuju vám Evu, která se k nám občas přidá, sice nepatří do kurzu, ale je to mystická bytost. Dáme si půl hodinu meditace. Nepotlačujte pocity, naopak zaměřte se na fyzické i psychické projevy a ty pozorujte.“
Čtěte také
Šteluju se do tureckého sedu, když si všimnu, že mám jednu ponožku modrou a druhou hnědou. Dám tedy nohy pod sebe, jednu pod druhou, aby vykukovala jen hnědá, mystická bytost nemůže bejt bordelář. Zavřu oči a během pikosekundy se ozve pětihlasý třícéčkový sbor.
„Koukám, že je nás tu víc, tenhle chorus budeš zkoumat půl hodiny, přeju pěknou zábavu,“ ozve se jednička. „Musíš se dostat za tinnitus, je to výzva,“ řekne dvojka, a já se rozhodnu hlasy utnout: „Pozorujte se chvíli navzájem a mě nechte laskavě na pokoji, jo?“
Zklidním se, konečně se dostávám do prostoru za pískáním, pak přijímám bolest v kříži, vnímám svůj dech, chystám se přesunout k psychice, když cítím, jak mi tuhne spodní noha. „Tohle už není sranda, můžeš ochrnout,“ nevydrží bobříka mlčení hlas jedna. „Vzpomeň si na tu scénu z Killa Billa, kde Uma Thurmanová rozhýbává v autě zchromlý palec u nohy. Zkus to taky. Nikdo si toho nevšimne,“ radí hlas dvě.
Čtěte také
Pomalu hýbu s palcem, kotníkem, pak lýtkem, až se mi do nohy vrací krev. Hodiny bijí celou. Jsem vysvobozená.
„Šlo vám to výborně, dáme si ještě půl hodinku,“ raduje se Jitka. „Kdo chce, může jít chodit ven. Prostě jen poslechněte svůj vnitřní hlas.“
Jenže kterej?!
Autorka je spisovatelka a rockerka
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
