Eva Turnová: Objektivní realita

Tom Campbell, americký vědec a mystik, to vysvětluje takhle: Jdeme do lesa, kde vidíme prasklou větev. Druhý den leží větev na zemi. Není to tím, že by celou noc praskala, ale tím, že si představu prasklé větve vytvoříme sami ve své hlavě. Pokud ovšem mezitím nezašel do lesa třeba medvěd se svou protipředstavou větve, která nepraskne. Pak je to 50 na 50. 

Čtěte také

Eva Turnová: Hotel Carlton, 16. listopadu, Bratislava

Kolikrát jsme seděli s Tondou Vodičkou před budovou Ústředního výboru KSČ a snažili se silou vůle nechat ji zmizet, ale bohužel protivize členů strany byla urputnější než energie našich dětských happeningů. Kdyby na mě učitelka ruštiny neřvala „ty nikagdá pa rúsky gavariť něbúděš“, možná by mi z ruštiny utkvělo víc slov než „kaníkuly“. 

Podle téhle teorie si člověk může vytvářet život podle svých představ, když bude mít silnou vizi a bude správně vnímat interferující vize ostatních. 

Beru to jako hru. Jsme s kapelou na turné. Má hlavní vize je, že nechci dnes hrát po stotisící legendární skladbu Muchomůrky.  

Dáte Houby?

Vcházíme do šatny, která v podstatě neexistuje, ale naštěstí ji vidíme všichni stejně, protože spousta kapel před námi svým vědomím vybudovala představu umakartových stolů, přitroublých lampiček a zkyslého vína. 

Přichází kapelník s návrhem playlistu: „A jako přídavek dáme Mu…“ 

Čtěte také

Eva Turnová: Rok 1989 na cestě do Sibiu

Spustím vnitřní mantru: „Magické noci, Magické noci, Magické noci…“

Kapelníkova ruka vedená mou silnou vizí zaznamenává rozhodným písmem: „Magické noci.“

Koncert se povedl, přídavek jsme rozjeli do čtvrthodinové extáze, vracíme se do šatny, konečně si můžu vědomě oddechnout. 

Když se rozrazí dveře, dovnitř vtrhne neodbytný posluchač a zahuláká:

„Dáte snad eště Houby, né?“

„Jasně,“ řekla kapela jako jeden muž a podřízne pode mnou větev, která tam vlastně nikdy nebyla.

Autorka je spisovatelka a rockerka