Eva Turnová: Rok 1989 na cestě do Sibiu

03278912.jpeg
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 03278912.jpeg

Závěr roku 1989 byl euforický a plný překvapení.

Vyloučení z univerzity za podepsání jednadvaceti vět, listopadová demonstrace, uzavření školy studenty a spousta práce kolem: vydezinfikovat českou katedru od stranické zatuchliny, organizovat přednášky a objíždět továrny kvůli generální stávce.

O vánočních svátcích jsme se s přítelem rozhodli vyrazit starou škodovkou na Balkán. Měli jsme takový rituál oslavit každý Nový rok v nějakém hlavním městě. Vzhledem k situaci nás to tentokrát táhlo do Bukurešti, řekli jsme si, že zajedeme i do Sibiu, probereme revoluci a pak se zastavíme v Banátu u krajanů; neměli česky psané knihy, a tak jsme jim vezli jako dárek 50 biblí v paperbacku a jako bonus štangli lovečáku. Maďarsko-rumunské hranice byly zavřené a tak jsme se rozhodli objet to přes tehdejší Jugoslávii a Bulharsko.

Zvolení Václava Havla prezidentem jsme si vyslechli na dlouhých vlnách v autě na kraji bulharských hor. V euforii jsme zastavili u zasněžené výletní restaurace, kde právě probíhal firemní večírek místního socialistického podniku. Dvě stě padesát pradlen s vedoucím rychle pochopili, že důvod oslavy se mění, a po pár hodinách jsme už všichni tančili na stolech.

Ráno u teplé polévky s pivem jsme se pokochali výhledem na pravoslavný klášter a pokračovali do hlavního města. Nový rok jsme strávili u ohně na náměstí v Sofii s místními, kteří už měli za sebou dlouhou stávku. Skončili jsme v bytě disidentů, tedy budoucích politiků, kteří nám gratulovali, protože my už jsme to sfoukli, kdežto oni ještě ne.

Koule na žigulíka

Zřejmě jsme měli revoluci vepsanou do tváří, protože se nám párkrát stalo, že nám v restauraci někdo sám od sebe nabídl nocleh. A tak jsme se na bulharsko-rumunské hranici ocitli ve vile bohatého podnikatele, který načerno choval prasata u ropovodu.

Když jsme si je prohlédli, odvezl nás domů, opil se, kupodivu ne kvůli politice; vyhazoval do vzduchu svazky bankovek a křičel: „Já mám všechno, leva, ženský, ale jediný, co mi chybí, je koule na žigulíka, ta tady není k sehnání. Proto jsem vás k sobě pozval, spoléhám na vás!“

Se slibem na rtech jsme se rozloučili a 3. ledna už jsme vjížděli do Bukurešti, kde právě pohřbívali mrtvé, Ceaușescův palác ještě doutnal; říkali jsme si, jak je fajn, že u nás se převrat obešel bez krve.

A protože hotely byly plné novinářů, zavolali jsme na české velvyslanectví s vidinou příjemného posezení u sklenky diplomatického drinku. Velvyslanec, bodrý strejda v teplácích, nás pozval k sobě domů na čaj, mračil se a zakázal nám v cestě do Sibiu a Temešváru pokračovat.

Stejně jsme jeli, a protože jsme byli cestou štědří, dorazili jsme tam úplně bez peněz. Za lovečák, který jsme prodali, jsme pořídili ubytování v mezinárodním hotelu Continental. Ráno jsme z něj každý dostali tři kolečka k snídani, štangle zřejmě přes noc oběhla celé město a doputovala na náš talíř.

Uplynulo 30 let a jediné, co by nám na Balkáně záviděli, je asi ta koule na žigulíka.

Autorka je spisovatelka a rockerka