Eva Turnová: Syndrom vyhovění
Jdu do galerie Artinbox na výstavu fotografíí Abbé Libanského Deset let bez Magora věnovanou památce osobnosti českého undergroundu Ivana Martina Jirouse. Magor byl pro mě jednak velkým básníkem a jednak člověkem, který nikdy systému nevyhověl jen proto, aby měl klid. A dělal to navíc s humorem, i když věděl, že za rozkousání Rudého práva půjde pravděpodobně za mříže.
Cestou do galerie potkávám kamaráda:
„Kam jdeš?“ ptá se.
„Do Artinboxu,“ odpovím.
Čtěte také
„Jsi pořád antivaxerka?“
„Ne, artinboxerka.“
„No jo, vtipná za každou cenu…“
Tyhle rozhovory mě už trochu unavují. Už mě nebaví dokola opakovat, že mám dost protilátek, takže se nepotřebuju očkovat, a špatný imunitní systém, takže se ani očkovat nesmím.
Vždycky mě překvapí, jak člověk chápe sám sebe ve své složitosti, ale když jde o ostatní, propadá černobílému vidění. Přitom sám Magor říkával: „Nikdo neví, jaké bitvy se svádí v myslích těch ostatních.“
V zahradě boží je času dost
Že před deseti lety umřel, jsem se dozvěděla z mobilu v metru, míjela mě spousta lidí jako by bez tváře, a pak tramvaje kolem domu na Letné, kde jsem si kdysi Magora prohlídla poprvé pořádně, když v nějakém luxusním bytě architektky právě ukládal ptačí hnízda ze Stromovky do knihoven s koženými vzácnými encyklopediemi.
Čtěte také
Na sporáku se vařil guláš ze zbytků od řezníka, ze kterého pak jenom jediný Magor neměl otravu, protože všechno vydržel.
Stokrát znásilňovaný ve vězení napsal ty nejkrásnější básně pro děti. A on sám byl jako dítě, s dětským výrazem stál proti davům a říkal, co si myslí, to nejpřirozenější na světě, co už dnes vlastně skoro nikdo neumí.
Možná právě proto měl kolem sebe ochranný obal, ve kterém se snoubila slabost se sílou, ať už rány dostával, nebo dával. Rozdával nečekaně, bez zbytečného patosu. A když už jsem měla pocit, že konečně taky jednu slíznu, najednou mě požádal o tanec a do ruky mi vrazil svou sbírku s věnováním:
„Evě z lásky, její tajný ctitel.“
Otevřela jsem ji až nedávno. Bylo tam:
„Teď nebojím se smrti už,
přijď ke mně blíž s kosou nabroušenou.
Ale vteřinu před tím prosím tě,
ať zaslechnu racky nad Vltavou.“
Přicházím do Artinboxu, kurátorka mě vítá:
„Dost, že jdeš, mohla bys vyndat…“
„… Co? Potvrzení o očkování?“
„Ne, kytaru a pronést přípitek za Magora.“
„Tak v tomhle vám mileráda vyhovím,“ odpověděla jsem.
Martine Ivane Jirousi, připíjím na Tvou věčnou přítomnost tvou oblíbenou vodkou a posílám verše Plastiků, které Ti vždycky trhaly srdce: „… i duše je zátěž, i pomyšlení na ni, v zahradě boží, je času dost….“
Autorka je spisovatelka a rockerka
eva@turnova.cz
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
