Eva Turnová: Kverulanti
Jeden můj blízký kamarád většinu věcí, které si koupí, zase hned vrátí. Co se známe, vrátil už troje boty, dvoje kalhoty, pár desítek jídel, ledničku a manželku. Jeho poslední reklamací byly vstupenky do kina na film, kde byl zvuk mírně posunutý oproti obrazu. Právě mě pozval na rychlý oběd.
Dali jsme si jídlo s názvem „telecí řízek přes celý talíř“. Ten jeho hned putoval zpátky do kuchyně, protože byly vidět okraje talíře.
Čtěte také
„Ty jsi takovej kverulant, po něčem toužíš, a když to dostaneš, a není to přesně takový, jak sis představoval, tak to vlastně neumíš přijmout,“ říkám mu. „Co kdyby ses to prostě naučil? Jako Sam Hawkens z Vinnetoua, co měl tu divnou flintu, která nestřílela tam, kam mířil, a tak se naučil mířit trochu vedle. Vlastně se s tím doslova ‚smířil‘.“
„Vzdát se? Aby si bílá tvář napíchla můj skalp na své menu? Když inzerujou řízek přes celej talíř, tak nesmí bejt vidět porcelán. Tím, co dělám, vlastně kultivuju trh. Pojď, musím ještě vrátit boty do Hudy.“
„Jenže dneska je státní svátek,“ namítnu.
„A jo, já zapomněl,“ řekne kamarád zklamaně.
Čtěte také
„Pojď si dát kafe a normálně si povídat,“ navrhnu.
Máme najednou spoustu času, a tak se rozvyprávím o tom, jak jsme byli vždycky 28. října s kapelou od Havla pozvaní na Hrad a jak jsme si to užívali. Hradní akce neměly punc oficiality ani snobství, byla to spíš setkání plná radosti.
Jako dítě na zakázaném večírku
Vzpomínám si, jak jsem v nějakém sále potkala poprvé Petra Pitharta a zeptala se ho: „Ty na něco hraješ?“
Čtěte také
„Ne ne, já jsem předseda Senátu,“ odpověděl Pithart, který se dodnes pýří, že jsem ho šacovala na kytaristu.
Já jsem se v tu chvíli z rozpaků opřela o roh stolu s padesáti šálky na kávu, stůl se zvedl a šálky sjely na podlahu, což všechny kolem dost pobavilo.
Václav Havel byl svým způsobem taky kverulant, ale laskavý, před lidmi plachý, i když bujarou společnost miloval. Každý rok se na říjnové oslavě tvářil jako dítě na zakázaném večírku, a když se sám opil, tak se pak za to omlouval. Ale nepamatuju si, že by někdy něco vracel. Nevrátil by asi ani léta strávená v undergroundu, v tom byla síla jeho neopakovatelného osudu. Kdyby teď ožil, asi by stejně neřekl:
„Když to tak tady vidím, tak to prezidentství vracím, a to, že pravda a láska nakonec zvítězí, to beru taky zpátky.“
„No dobře, tak já se zkusím s těma věcma smířit,“ řekl kamarád. „Jenom ještě rychle vrátím to kyselý kafe.“
Autorka je spisovatelka a rockerka
eva@turnova.cz
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
