Eva Turnová: Potní chýše

22. říjen 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Žhavé kameny
0:00
/
0:00

Chystám se na statek ke kamarádovi, kde se pořádá indiánský rituál zvaný Initi, v němž jde nejen o očistu těla, ale i duše. Po mém prvním pobytu v potní chýši nastal v mém vnímání světa zvláštní posun. Došlo mi třeba, že ne vždycky dostaneme to, co chceme, ale co právě nejvíc potřebujeme. Když dorazím na statek, sedí tam asi patnáct lidí, najíme se a jdeme do jurty na nedaleké louce, kde každý krátce promluví o tom, co právě prožívá.

Někdo bolestný rozvod, někdo nesnášenlivost k lidem, někdo má problém s tím, že může meditovat jen při zvuku motorové pily.

Čtěte také

„Já problém nemám, je mi fajn,“ říkám. „Nemám potřebu mít všechno pod kontrolou tak jako dřív, díky čemuž v mém životě podstatně ubylo konfliktů.“

Přesuneme se k chýši, vedle ní zapálíme oheň, do kterého umístíme asi čtyřicet kamenů. Po několika hodinách jsou kameny žhavé a my se začneme postupně všichni soukat malým otvorem do chýše. Náš průvodce a strážce ohně v jednom sedí uprostřed. Když jsme uvnitř všichni, pomocníci zvenčí našoupají vidlemi do ohniště prvních šest rozpálených kamenů. Od minula vím, že součástí rituálu je určitý diskomfort. Sedíme na studené rozbahněné trávě, obličej zase hicuje jako blázen díky kamenům. Po prvním kole nadzvedneme celty a vystrčíme na pár minut hlavy ven.

Před námi se rozkryje obloha s měsícem v úplňku. Jsem blažená.

„Ty hvězdy ale jedou,“ řeknu hlavě vedle sebe.

„To se ti zdá, to nejedou hvězdy, ale mraky,“ řekne hlava.

Čtěte také

Po pár minutách strčíme hlavy zase dovnitř, přidáme do ohniště další kameny.

A tak to jde dál. Čím dál výživnější kolečka střídají krátká větrání.

„Tak teď bude už čtvrtý kolečko,“ řeknu hlavě.

„Ne ne, pátý, já jsem matematička,“ odporuje hlava.

„Ne ne, čtvrtý, já mám zase perfektní paměť,“ nedám se.

„Co se furt hádáš?“ napadne mě hlava.

Já a hádat? Hašteření se sousedkou je dost nečekané a ani trochu se neslučuje s mým současným nekonfliktním rozpoložením.

Čtěte také

„Dáme poslední kolo,“ řekne průvodce, „zazpíváme si mantru, při tom zmáčkněte ruku svému sousedovi, a když se vám zmáčknutí ruky vrátí, pěkně nás to všechny propojí.“

Zmáčknu ruku a nic. No tak dobře, ať si matematička nemačká, tak se to prostě nepropojí. Sousedka zleva mi přitom zmáčkla ruku jako první. Oplatím její zmáčknutí a zkusím znovu matematičku. Nic. Takže kvůli tomu, že máme každá jiný počet koleček a ona špatně vidí na dálku, nevznikne v chýši sounáležitost. Jak myslí, je to její rozhodnutí. Stejně dál pro jistotu mačkám jako o život.

Najednou mě napadne, že jsme možná neměli opětovat zmáčknutí od souseda, ale jen ho poslat dál. Třeba to tak bylo i s počtem koleček. Nedej bože s pohybem mraků.

Eva Turnová

Když jsme po třech hodinách vylezli ven k ohni, měla jsem pocit totálního propojení. Zbytek večera jsem strávila ve spřízněném rozhovoru s matematičkou.

„Prostě jsem se přepočítala, no…“

Co člověk nechce, nerad slyší.

Nic nezůstane svaté potní chýši.

Autorka je spisovatelka a rockerka
eva@turnova.cz

autor: Eva Turnová
Spustit audio