Eva Turnová: Ha, well… very nice story

7. srpen 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Z filmu Havel

Šla jsem se svým anglickým kamarádem do Lucerny na film o Havlovi. Hned v úvodu mě potěšilo, jak Viktor Dvořák perfektně zvládl Havlův introvertní projev, včetně neodolatelného pohledu raněného srnce.

Posloucháte rádi komentáře a glosy? Všechny najdete na stránkách mujRozhlas.cz

Aňa Geislerová zase skvěle předvedla Olgu, která svým decentně přezíravým výrazem sekernice uměla vždycky všechny srovnat do latě. Vzpomněla jsem si na pověstnou ostrou výměnu mezi dvojicí na téma „knihy“:

„Olgo, od kterýho nakladatele jste brali knížky? My od Borovýho.“

„My bysme asi taky brali od Borovýho, kdybysme měli co žrát, Václave,“ sekla po Vaškovi Olga.

Čtěte také

Škoda, že filmoví tvůrci nevyužili potenciálu herců a nesnažili se rozkrýt podstatu osudového vztahu mezi buržoazním mazánkem a žižkovskou holkou, který zdaleka nespočíval jen v Olžině peskování a tolerování milenek.

Škoda, že se nepokusili zjistit, proč se stal Havel součástí něčeho tak obhroublého a nevázaného, jako je underground. Jak to, že s ním souzněl, proč se ponořil do intelektuálního hledání, ve kterém se neutopil, ale došel naplnění.

Příběh pro všechny

Autoři snímku se místo hlubšího ponoru do jakékoli oblasti, která by ukázala na kontrast Havlova života, uchýlili k leporelu dlouhého časového úseku. Sám režisér říká, že chce, aby film pochopili všichni diváci včetně zahraničních. Daň, kterou za to zaplatil, je schematický a povrchní přehled událostí od roku 68 do roku 89. Několik napůl vyfabulovaných scén s Dubčekem, bytová scéna s Patočkou, která prozradí, že film je o svědomí, trochu srandy s Lanďákem, Kohoutová memoruje antichartu, Havlovo sukničkářství, zátahy estébáků, krkolomné prolínání divadla se soudním přelíčením, výslechy, scénka z vězení.

Čtěte také

Jakmile se jedno téma rozehrálo, skončilo kvůli dalšímu. Stejně tak Havlův jazyk, ve skutečnosti civilní, a přitom vždy filozoficky přesahující a překvapující svou přirozeností a logikou nenašel ve filmu vůbec místo. Žádná delší promluva svědčící o tom, že to měl Havel v hlavě srovnané, že jeho nesmělé vystupování plynulo spíš z toho, že se nechtěl rozmělňovat a vyčerpávat na podružnostech, když ale o něco šlo, vůbec nepochyboval. Navíc nešetřil vtipem.

Před filmem jsem kamarádovi vyprávěla, jak, když se Plastici vrátili z Ameriky, pyšně Havlovi oznámili:

„Václave, neuraz se, my už jsme teď v Americe možná slavnější než ty.“

Havel nezaváhal:

„No jo, ale vy jste tam slavnější než já kvůli mně.“

„To je pravda, jsi náš slavný fanoušek.“

„To ani náhodou, já vás nikdy moc neposlouchal...“

Eva Turnová

Jenže ve filmu má Havel nepřetržitou „imidž ťunti“ a zdá se, že i k prezidentství ho dostrkalo okolí. Po hodině a půl uculování najednou stojí na balkóně a kyne davům. Přesto mi ukápla slza a z nostalgie mě ani na chvíli nenapadlo z kina odejít.

V tramvaji jsem si na něj už ale ani nevzpomněla. Je to prostě dobře odvyprávěný příběh, který aspiruje na to oslovit co největší množství diváků.

„Tak co?“ zeptala jsem se Johna.

„Well, it’s a very nice story, I like it,“ řekl. První zahraniční divák pochopil.

Autorka je spisovatelka a rockerka

autor: Eva Turnová
Spustit audio

Související

Více z pořadu