Eva Turnová: Sbohem, milej Martine
S Martinem Schulzem jsme se poprvé viděla, když přijel během revoluce po letech do Prahy, bydlel ve sklepním bytě u kamarádů, a hrál krásně na kytaru Wish you were here od Pink Floydů.
Já právě překládala divadelní hru od Josefa Topola Slavík k večeři, kterou jsme zanedlouho poté společně inscenovali na festivale v Edinburghu.
Čtěte také
Po několikaleté pauze jsem Martina znovu potkala v Praze na ulici, právě když zemřel Kurt Cobain. Mluvili jsme o tom a najednou cvak, bylo to, jako když člověk přijde domů. Martin byl v té době břitkým glosátorem rádia Svobodná Evropa, já hrála na basu v kapele DG 307.
Vybudovali jsme domácí studio v pokoji pro služku hned za kuchyní, kde jsem při vaření knedlíků nahrávala basové linky a on při psaní glos dohrával neilyoungovské rify. Snad nikdo mě tolik neinspiroval ve svých světlých chvilkách a zároveň nedecimoval v těch démonických. Co se týče dávání a braní, obojí frčelo naplno.
Přál si být prezidentem a Syda Barretta, zpěváka Pink Floyd, považoval za své alter ego. Ostatně právě za fotografií Syda v knihovně se nejčastěji skrývala lahev jeho oblíbené whisky Teacher’s.
Velká láska je Velkej Dar
Často říkal, co si myslel, s lehkostí, vtipem a velkorysou tečkou. Jednou jsme letěli do New Yorku a chtěli si připomenout postavu Sofie z románu Williama Styrona. Toužili jsme po romantické projíždce na dřevěné horské dráze z 50. let, kam jezdívala na výlety Sofie se svým přítelem. Naším novým širokoúhlým objektivem zachytíme magii legendární pláže.
Mohlo to tak klidně být, kdybychom okem nezavadili o maringotku s mamutími plyšáky.
„Na kolik špejlí je ten plyšovej hroch?“
„To je na hod míčkem, madam,“ trhl Afroameričan hlavou směrem k proutěnému koši.
„A pravidla?“
Čtěte také
„Tady je deset žetonů. Za každý vhozený míček dám žeton na levou stranu. Až budou všechny žetony nalevo, plyšák je váš.“
„A když se nestrefím?“ Nedalo mi to.
„Tak dáte deset dolarů a pak dvojnásobek a tak dál. Po vhození všech míčků do koše vám ovšem peníze zase vrátíme.“
Vzhledem k tomu, že jsem hrála softball za humanitu, třímetrový hroch je můj, říkala jsem si.
První míček se krásně zapasoval do koše a druhý jakbysmet. Třetí jen zavadil o hranu a to se opakovalo až do chvíle, kdy nalevo byly pouhé dva žetony a našich 320 dolarů.
„Třetí míček zanáší.“ Odhalila jsem pozdě černošský fígl.
„No jednak zanáší puška a já ti do toho nechtěl kecat, ale víš, že se taky nemusíš trefit jedním míčkem stokrát za sebou?“
„No jo, to mi nedošlo.“
Čtěte také
„Jen házej. Můžem prodat byt v Praze a házet klidně až do vypršení víza, otázka je, kam pak hrocha umístíš,“ řekl Martin s ďábelským úsměvem a potáhl z marlborky.
A tak jsem schlíple přijala prohru a jako útěchu vyfasovala plyšové klokaní mládě. Postavili jsme ho doprostřed pláže, že si ho vyfotíme z dálky, ale mezitím nám ho někdo ukradl.
O byt jsme nakonec taky přišli, ale o pouto spřízněnosti snad ne. V jediném dopise, co jsem z té doby našla, Martin píše: „Velká láska je Velkej Dar, kterej člověk dokáže pochopit a ucejtit v tý velkosti až tehdy, když prošel všema propastma malosti a nelásky a neúcty a zmaru.“
Myslím, že umřel v lásce.
Wish you were here.
Autorka je spisovatelka a rockerka
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
