Energie je pořád levná. Evropané plýtvají cestováním i rychlou jízdou na dálnicích, říká Smil

Dokladem je podle něj to, že například Německo, které je sice „paragonem zelenosti“, ani loni v době energetické krize neomezilo rychlost na dálnicích. „Když jedete velmi pomalu, tak plýtváte energií. 50 až 60 kilometrů v hodině je ideální. A jakmile jedete rychleji, tak plýtváte čím dál víc, nad 100 kilometrů v hodině prakticky vše.“

Evropané prý také intenzivně cestují po celém světě napříč kontinenty: „A za čím? V Cancúnu nejsou žádné historické památky, jen písek a palmy. To můžu mít kdekoli. Kdyby aspoň jezdili za něčím, co je jedinečné a nenahraditelné. Ale to jsou jen palmy a písek – Thajsko, Bali, Mazatlán...“

V Evropě zároveň zanikla mnohá průmyslová odvětví – a díky tomu například Velká Británie na osobu spotřebovává o 20 procent méně energie než Čína, zároveň ale prakticky nic nevyrábí.

Čtěte také

Kdybych si měl vsadit, tak za 20 let jádro nebude hlavním energetickým zdrojem Unie, říká v exkluzivním rozhovoru Václav Smil

„Ještě lepší příklad je Dánsko, které je vydáváno za nejzelenější zemi v Evropě. Před 20 lety ještě vyráběli hnojiva, dnes už ne. Žádnou ocel, plasty, cement ani auta. Je snadné být zelený, když nic nedělám a všechno dovezu z Číny. Ale někde se to musí vyrobit a to je světový problém,“ upozorňuje Smil.

Na světě je stále asi 5 miliard lidí, kteří čekají na to, aby mohli začít spotřebovávat jako Evropa, Severní Amerika, Japonsko nebo Čína. Růst ale jednou musí skončit a v mnoha směrech už končí, jedním z limitů je například voda.

Americká cesta

Podle Smila je žádoucí, aby se Evropa znovu industrializovala, není to ale příliš pravděpodobné, protože vlády se rychle mění a jde o proces, který zabere 10 a více let, než přinese výsledky.

Výhodou by bylo nejen zkrácení dopravních tras, na kterých plují obrovské kontejnerové lodě, ale i návrat pracovních míst: „Tím, že Spojené státy vzdaly tolik výroby ve prospěch Číny, nejméně 7 milionů lidi ztratilo dobře placená pracovní místa. To je 7 milionů rodin a 30–40 milionů lidí. Má to i význam strategický a politický. Ale když to jednou ztratím, je těžké to nabýt zpátky. A nemožné během roku nebo dvou,“ podotýká.

Od roku 2015 prý pomalu pokračuje ekonomická deglobalizace, protože lidem došlo, že nemá smysl vše vyrábět v Asii. A nyní nastává i politická deglobalizace ve jménu zelenosti, jejíž součástí budou muset být i ohromné státní subvence pro soukromý sektor. 

Čtěte také

Petr Fischer: Rozpadá se vlivem pandemie a války tento svět na vlivové subkontinenty?

Například ve Spojených státech ovšem k úsporám dochází také organicky, spotřeba energie na osobu v posledních 30 letech stagnuje nebo mírně klesá: „Američané uzavřeli staré uhelné elektrárny a většinu elektřiny vyrábějí z plynových turbín. Ušetřili tolik CO2 jako Německo, aniž by museli investovat 500 bilionů dolarů do Energiewende. A zrovna tak s auty jsou určitě o 20 až 30 procent účinnější,“ uvádí.

Ke změně životního stylu prý ale vždy vede nedostatek. „Do roku 1972 byl barel nafty za dolar a my tím plýtvali. Americká auta jsou typický příklad, od roku 1930 byla auta míň a míň účinná a v roce 1972 se to otočilo. Teď mám auto účinné na 42 procent, dříve to bylo i jen 15 procent nebo tak. A barel stojí 100 dolarů,“ uzavírá emeritní profesor University of Manitoba ve Winnipegu.

Poslechněte si druhou část exkluzivního rozhovoru s Václavem Smilem. Moderuje Jan Bumba.