Do této krize jsme už vstupovali jako nemocná společnost, myslí si Tomáš Šebek z Lékařů bez hranic

Riziko deprese a sebevražedných myšlenek ve společnosti za posledních dvanáct měsíců stále roste. A to navzdory tomu, že příčiny těchto chorob se postupně proměňují.

„Z počátku to byl strach z neznáma, z neznámé choroby. To se ovšem časem – tak jak jsme si na tu situaci zvykli – změnilo na dopad těch restriktivních opatření. Některé problémy jsou také následky vyplývající z izolace,“ hodnotí stresové faktory Höschl.

Čtěte také

Psychiatr Cyril Höschl: Koronavirus opadne, ale duševní onemocnění po něm zůstanou

„Slyšel jsem o případech lidí, kteří nebyli zvyklí žít spolu tak intenzivně a jejich manželství teď spěje k rozvodu,“ komentuje situaci spisovatel a cestovatel Josef Formánek. Právě ponorková nemoc, kterou někteří lidé zavření ve svých bytech pociťují, je významným stresovým faktorem.

„To vedlo k nárůstu domácího násilí. A to jde ruku v ruce s ponorkovou nemocí a domácím pitím. Jaký to bude mít dopad na skutečnou sebevražednost, teprve uvidíme,“ netroufá si aktuálně odhadovat Höschl a dodává:

„Mezi příčiny každopádně patří ztráta komunikace a nepřetržitý zdroj špatných zpráv. To je obrovský stresor.“

Nárůst domácího násilí jde ruku v ruce s ponorkovou nemocí a domácím pitím. Jaký to bude mít dopad na sebevražednost, teprve uvidíme.
Cyril Höschl

Odstřihnutí se od kontinuálního covidového zpravodajství může být jedním ze způsobů, jak zlepšit svůj aktuální duševní stav.

Spisovatel a cestovatel Josef Formánek|foto:Tereza Čistotová,Český rozhlas

„My jsme se se ženou domluvili, že jenom jeden z nás se ob den podívá na televizi a bude informovat ostatní, co se děje. Že budeme žít sami pro sebe a pro svoji rodinu. Nemusíme se dál koukat na tu show. Jenom jeden z nás řekne, jestli se děje něco podstatného,“ přidává jeden z tipů, jak se uchránit před přílivem negativních zpráv, Formánek.

Mladí o sobě sami nerozhodují

Marie Salomonová|foto:Michaela Cásková

Marie Salomonová, ředitelka organizace Nevypusť duši, připomíná také starosti mladší generace:

„Máme jen malé poznatky o tom, jak jsou na tom lidi mladší osmnácti let. Jejich životy byly taky ovlivněny, ale oni sami o sobě rozhodnout nemůžou. A v této věkové kategorii to vypadá, že ten dopad bude stejně silný, možná i horší.“

Čtěte také

Apolena Rychlíková: Duševní zdraví se zhoršilo skoro všem. Myslí ale někdo na psychiku zdravotníků?

Varuje přitom před podceňováním psychického rozpoložení dětí. „Člověk nemusí mít tři hypotéky a dva rozvody za sebou, aby mohl mít šrámy na duši. Duševní zdraví není nutně o tom, co se nám děje z venku. Na začátku bylo docela úžasné pozorovat to semknutí lidí, které by šlo ilustrovat tím šitím roušek. Ale postupně bylo vidět, že síly docházejí všem,“ říká Salomonová, která se zaměřuje právě na práci s dětmi a teenagery.

Neschopnost spolu mluvit

Podle chirurga Tomáše Šebka, který působil v celé řadě zahraničních misí Lékařů bez hranic, stojíme na křižovatce, na které bychom se měli rozhodnout, jakým směrem se vydáme:

Čtěte také

Farářka Sandra Silná: Vize pro naději. Dostali jsme šanci chovat se k sobě ohleduplněji, empatičtěji

„Je dobře, že máme odborníky, kteří popisují tu nemoc. Ale měla by existovat ve společnosti určitá protiváha. Měl by tady být konsenzus na tom, jestli chceme fyzicky zdravou, ale duševně devastovanou společnost. Nebo jestli chceme něco, co bych nazval všeho s mírou.“

Problém vidí nejen v aktuální situaci, ale i v něčem, co má kořeny již mnohem dříve. „My jsme vlastně vstupovali do té krize jako nemocná společnost. Raději, než abychom si pokecali, tak užíváme antidepresiva. Často si tím kompenzujeme to, že nejsme schopni komunikovat. Já bych si přál, abychom v sobě zase našli tu schopnost vyklopit svoji potřebu okolí,“ říká Šebek.

Přál bych si, abychom ve zdravotnictví začali léčit hlavně zdraví. My léčíme hlavně systém.
Tomáš Šebek

Poněkud opatrnější je v tomto hodnocení psychiatr Höschl: „Spotřeba antidepresiv stoupá. Na druhou stranu je ale pořád spousta lidí, kteří by na ně měli mít nárok a nemají. Je pravda, že nám komunikace silně chybí, ale nelze si představovat, že by deprese byly jen z toho. A že přejdou, když si popovídáme.“

Čtěte také

Chirurg Tomáš Šebek: Vize pro zdravotnictví. Chceme být zdravými občany v systému, který nás uznává

V péči o duševní zdraví je stejně jako v případě toho fyzického nepostradatelná prevence. „Přál bych si, abychom ve zdravotnictví začali léčit hlavně zdraví. My léčíme hlavně systém. Žijeme v paradigmatu, že lékař léčí. Já bych si přál, abych jako lékař pomáhal lidem si udržovat své zdraví,“ přiznává Šebek a dodává:

„V Česku jsme na chvostu starosti o své zdraví, raději začneme polykat v šedesáti hrst léků, abychom žili dalších dvacet let útrpný život v bolestech.“

Řád a pořádek

Typickým problémem, se kterým se potýkají mladí děti i dospělí, je ztráta denního režimu a z něj plynoucí ztráta motivace a chuti do práce.

Čtěte také

Život během pandemie. Dokumentární série Apoleny Rychlíkové o lidech, kterým se obrátil život naruby

„Začátkem řešení tohoto problému je svůj denní režim znovu vybudovat. Doporučuji nastavit přesný čas vstávání a toho, kdy chodí člověk spát,“ radí Salomonová, u čeho začít.

Pomoci může i manuální práce. „Je taky důležité, abychom nacházeli pocit, že jsme užiteční, že můžeme něco pro druhého udělat. Můžeme také založit zahrádku, něco manuálně dělat. Zkrátka opravdu nesedět jenom doma a nepropadat beznaději, nečinnosti, ale dělat něco, co mě ideálně potěší a bude vidět i nějaký kus práce,“ souhlasí Sandra Silná, farářka Církve československé husitské.

Je důležité, abychom nacházeli pocit, že jsme užiteční, že můžeme něco pro druhého udělat.
Sandra Silná

Čtěte také

Jak načerpat psychické síly a kdy jde o depresi nebo úzkost? Poradí nový web opatruj.se

„Ta doporučení se stále opakují. Dokonce je vydala Světová zdravotnická organizace. Patří tam komunikovat, komunikovat, komunikovat – alespoň venku, s přáteli, s rodinou. A když to nejde, tak psát, volat. Pak skutečně udržovat ten denní režim. Ale nesmí se to přehánět, aby člověk neskončil s obsedantně-kompulzivní poruchou,“ říká s mírnou nadsázkou psychiatr Höschl a pokračuje:

„Pak tady platí pohyb – aerobní pohyb je prokazatelně antidepresivní.“

Sportovat přitom člověk nemusí jen ve fitness centrech, která jsou zavřená, nebo na hřištích, na nichž stále platí poměrně přísná protiepidemická opatření.

„Sportovat se dá kdekoliv. V Afghánistánu se dalo v jednom baráku vystoupat Sněžku nebo oběhnout maraton. Sportovat se dneska dá – může to být rychlá procházka na třicet minut,“ nabádá závěrem lékař Tomáš Šebek.

Poslechněte si celou mimořádnou debatu Jana Bumby a jeho hostů. Společně probrali také to, jak situaci vnímají děti, kterým epidemie ovlivnila výrazně delší část jejich života, nebo to, proč jsou přísná opatření ve svém důsledku kontraproduktivní.