Diagnóza autismus je pro rodiče nejdřív šok, brzy ale zjistí, že jejich dítě není jen diagnóza, popisuje psycholožka Thorová

Autismus se dá diagnostikovat od batolecího věku - zhruba od 12 až 18 měsíců. S věkem roste spolehlivost diagnózy, popisuje psycholožka a metodická ředitelka Národního ústavu pro autismus Kateřina Thorová.

Čtěte také

Ve sbírce pro Natálku se vybralo 200 tisíc korun

„Část rodičů si všimne, že to chování je odlišné už v kojeneckém věku, ale hranice spolehlivosti klinické diagnózy je určená asi na dva roky. Problém nastává u dětí s mírnějšími projevy, které mají dobré řečové schopnosti, třeba nadprůměrný intelekt. Tam to bývá hodně maskované,“ říká psycholožka.

A pokračuje: „Maskované je to často i u dívek, protože mají daleko větší snahu zapadnout. Hodně napodobují, snaží se vypadat normálně, takže často uniknou pozornosti. Na autismus se přijde až ve chvíli, kdy dítě nastoupí do dětského kolektivu, nebo až v pubertě. V té chvíli se navýší psychické nároky, a v důsledku toho nerozeznaného autismu a nedostatku podpory, se dítě najednou zhorší. Vyhledá odbornou péči a získá diagnózu.“ 

Diagnóza je šok

Když se pak rodiče dovědí diagnózu, spousta z nich vidí jen tu nejvážnější formu. „Ale tak to není, zhruba 50 procent dětí nemá poruchu intelektu, naopak jsou hodně šikovní. Když pak dostanou přiměřenou podporu, jsou schopní normálního rozvoje,“ uklidňuje Kateřina Thorová.

Čtěte také

I díky dokumentu Děti úplňku lidé vědí, že autismus není jen Rain Man, říká Petr Třešňák

S tím jim ostatně pomáhají odborníci, spousta věcí totiž jde natrénovat, a tak i vyvarovat chyb, do kterých se nediagnostikované děti dostávají.

„Mozek malého dítěte je hodně plastický a spoustu věcí se dokáže naučit. Dokážeme upravit i prostředí, a to tak, aby se cítily dobře a nebyly úzkostné a vystresované. Tím pádem se dokáží i víc učit. Rozhodně platí, že první diagnóza je šok, ale rodiče brzy zjistí, že to jejich dítě není diagnóza. Tedy, že se nějakým způsobem vyvíjejí, a že řeší úplně běžné věci, jako ostatní děti. Zejména tehdy, když mají nějakou odbornou pomoc. Blbý je, když pomoc nemají,“ uzavírá psycholožka.

Speciální vs. normální třída

Rodiče dětí s poruchou autistického spektra se často setkávají s názorem, že by je měli zapsat do speciální školy. Děti, které nemají narušený intelekt, ale patří do standardní základní školy – to se týká i dětí s autismem.

„Naopak – potřebujeme, aby chodily mezi běžné spolužáky, vrstevníky, aby se učily reakce, komunikaci, sociální interakce, jak mají navazovat vztahy,“ vysvětluje speciální pedagožka Lenka Bittmannová.

Každodenní nácviky jsou totiž přesně to, co autistické dítě potřebuje nejvíc. „Proto musí chodit do běžných škol, pokud má intelekt v pořádku. Je tady i varianta vzdělávání v základních školách podle paragrafu 16. To jsou bývalé praktické školy, ještě dřív se tomu říkalo zvláštní základní školy. Ty jsou ale určeny dětem s lehkým mentálním hendikepem, s lehkým mentálním postižením. A pak máme soustavu speciálního školství, kde se vzdělávají děti, které mají středně těžký a těžký mentální postižení,“ uzavírá.

Celý pořad Lucie Korcové si poslechněte v bonusovém audiozáznamu, který jste ve vysílání neslyšeli. Uslyšíte silné příběhy rodin, které se potýkají s různými formami autismu.