Daniel Kroupa: O čem má být příští demonstrace

Demonstrace proti Marii Benešové v Brně.
Demonstrace proti Marii Benešové v Brně.
0:00
/
0:00

Obecně vzato, nemám masové protesty rád. Vadí mi velký počet lidí, ve kterém si připadám ztracený, vadí mi, že se v takovém množství nedá o věcech normálně mluvit a diskutovat.

Přesto jsem se občas nějaké manifestace či demonstrace účastnil a účastním.

Karel Hvížďala: Co vyvolává demonstrace

Pochod za nezávislost justice pořádaný spolkem Milion chvilek pro demokracii 29. dubna 2019

Nejstručnější odpověď zní: absence přímé komunikace s občany i s parlamentem.

V dobách komunistického režimu jsem demonstroval již v 60. letech nejprve za demokratické reformy, pak proti jejich rušení. Vystupoval jsem proti sovětské okupaci a pak při jejím prvním výročí 21. srpna 1969. Od té doby pamatuji natrpklou chuť slzného plynu.

A také vím, jaké to je koukat do hlavně nabité zbraně a kličkovat mezi bajonety. Ve druhé polovině 80. let, kdy se už veřejnost pomalu osmělovala dát najevo, co si o tomto režimu myslí, jsem se nechával honit rozlícenými těžkooděnci se štíty a pendreky po Václavském náměstí. Ve zdraví jsem jim unikl a podstoupil jsem jenom pořádnou sprchu z vodního děla.

Tyto protesty se dlouho zdály být marnými, ale nakonec, když už se lidé nevešli na Václavské náměstí a režim už je mohl potlačit jenom masovým krveprolitím, se úspěch dostavil. Změnil se nejen režim, ale celý systém.

Proměna ve volební vítězství

V liberální demokracii proti systému a proti režimu vystupují jenom autoritáři a totalitáři. Ti ostatní přijímají, že změna vlády se provádí volbami a že nestačí, když masy na ulicích vyjadřují, že něco nechtějí, ale že nakonec musí říci, co chtějí, tedy zformulovat politický program a jít s tím do voleb.

Ondřej Konrád: Na václavským Václaváku bylo plno člověků

Demonstrace za demisi ministryně spravedlnosti Marie Benešové a proti vládě Andreje Babiše

„Už jsem si na to zvykl, to ke svobodě a demokracii patří. Ze začátku to byla iniciativa občanů, nyní se z toho stala volební kampaň do Evropského parlamentu.“

Podobně dnes také argumentují odpůrci demonstrací: většina si zvolila vládu a menšina, která proti ní na ulicích demonstruje, jedná proti základnímu principu demokracie.

Zastánci se ovšem hájí, že neprotestují proti vládě ustavené většinou, ale protože vláda svými kroky vzbudila podezření, že svou moc zneužívá či hodlá zneužít k tomu, aby zabránila orgánům činným v trestním řízení řádně vyšetřit údajné podvodné čerpání evropských dotací členy této vlády. Takové podezření zajisté vyžene lidi do ulic v každé zdravé demokracii. Známkou zdraví demokracie je totiž nelhostejnost veřejnosti.

Otázka, která však stále visí ve vzduchu, zní: mohou dnešní masové protesty něco změnit? Vlastně něco mění již tím, že se konají. Dávají najevo, že se veřejnost dívá politikům pod prsty.

Daniel Kroupa

K tomu, aby změnily způsob vládnutí však protesty, opakuji, přispějí jenom tehdy, dokáží-li se proměnit v politickou sílu, která zvítězí ve volbách. Demonstranti tedy musí buď donutit stávající demokratické opoziční strany, aby se spojily a vytvořily jednotný volební blok, anebo založit hnutí vlastní. Dokud se tohle nestane, mohou politici, jichž se to týká klidně spát.

Plyne z toho poněkud paradoxní závěr: příští demonstrace by neměla být proti vládě, ale proti roztříštěné opozici.

Autor je publicista