Daniel Kroupa: Macronovo chlácholení diktátora
Slova francouzského prezidenta Emmanuela Macrona pronesená při návštěvě ve Spojených státech o tom, že při jednání o míru bude třeba Rusku poskytnout bezpečnostní záruky, vyvolala kritiku z řady zemí. Těmi bezpečnostními zárukami zjevně pan prezident mínil otázku rozšiřování NATO a rozmístění raket ve střední a východní Evropě.
Zároveň dal najevo, že i nadále hodlá vést diplomatická jednání s prezidentem Putinem o ukončení války na Ukrajině. Taková jednání, k nelibosti bránící se Ukrajiny, vede rovněž německý kancléř Olaf Scholz.
Čtěte také
Zdá se, že ani deset měsíců agrese vedené ze zločinných pohnutek a zločinnými prostředky nezměnilo jejich pohled na Rusko jako privilegovaného hospodářského partnera, s nímž je třeba se dohodnout za každou cenu i na úkor postižených zemí.
Takovým partnerem se Rusko zdálo být po zhroucení Sovětského svazu do nástupu k moci Vladimira Putina, který vytvořil v této zemi autoritářský režim s neskrývanými ambicemi podrobit své moci sousední státy a obnovit sovětské impérium. Za tím účelem vedl válku proti Gruzii, nyní usiluje o podrobení Ukrajiny, na řadě jsou pobaltské státy a Polsko. Finové a Švédové z obavy o vlastní suverenitu opustili status neutrálních států a požádali o přijetí do NATO.
Mír s Putinovým režimem je nemožný
O tom, že Severoatlantická aliance nikdy nepředstavovala hrozbu pro jejich zemi, se Rusové mohli přesvědčit již od roku 1991, kdy byli přizváni ke spolupráci s NATO a začlenili se do programu Partnerství pro mír. Jejich účast byla pozastavena teprve 1. dubna 2014 v důsledku obsazení a následné anexe ukrajinského území.
Čtěte také
Jediné, co NATO ohrožuje, jsou právě imperiální mocenské ambice Ruska vůči sousedním státům. O jejich uznání usiluje ruská diplomacie dlouhodobě a již pouhá ochota Francie a Německa brát je v úvahu při jednání o míru vyvolává oprávněné obavy.
Až dosud Putinovo Rusko nikdy nebylo ochotno jednat o míru založeném na respektování územní nedotknutelnosti suverénních zemí. Vždy, a to pouze ve chvílích, kdy bylo na bojišti donuceno k ústupu, navrhovalo jednání pouze o příměří, jehož účelem bylo obnovit síly a pokračovat v agresi.
Proto musí být dovoleno vést jednání o příměří pouze státu, který vede obrannou válku a jediný je schopen vyhodnotit, zda je pro něj výhodné. Diplomatické iniciativy pánů Macrona a Scholze tedy nelze hodnotit jinak, než jako formu nepřímého nátlaku na ukrajinskou vládu, aby uznala v nějaké formě ruské nároky na obsazená území. Pro další ohrožené státy, včetně nás, znamenají tyto iniciativy zpochybnění spolehlivosti spojeneckých závazků Francie a Německa.
Po tom všem, co se odehrálo v Gruzii a co se děje na Ukrajině, by mělo být jasné, že mír s Putinovým režimem je nemožný a případné hanebné příměří dojednané přes hlavu ukrajinské vlády se stane jenom předehrou ještě strašnější války, než je ta, které jsme právě svědky. Chlácholení diktátorů pro ně znamená uznání. A toho by se demokratický politik nikdy neměl dopustit.
Autor je filozof a pedagog
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
