Daniel Kroupa: Krajské volby na dohled

Stranou pozornosti upoutané koronavirovou epidemií probíhají jednání politiků a stran o případných koalicích, připravují se kandidátky a volební kampaně. To zatím voliče nemusí příliš zajímat a komentátoři neudělají chybu, když počkají na výsledek. Je čas zabývat se obecnějšími úvahami o tom, k čemu ty kraje vlastně máme a jestli jejich zřízení před dvaceti lety v této podobě splnilo očekávání.

Čtěte také

Petr Holub: Řekni koronavirus a mysli na volby

Stojí za to připomenout, že od šedesátých let do sametové revoluce bylo Československo rozčleněno do osmi celků, spravovaných krajskými národními výbory, které vykonávaly státní správu. Byly tedy jen převodovou pákou státní moci a není divu, že byly již v roce 1990 zrušeny.

Obnovila se demokratická samospráva obcí, ale země byla nadále řízena z Prahy prostřednictvím okresních úřadů. Tento centralistický systém náramně vyhovoval tomu, kdo právě vládnul. Občané ale postrádali jakékoli možnosti ovlivňovat rozvoj regionů, ve kterých žili.

Samosprávné celky

Čtěte také

Krajský model veřejné správy se nezdařil, hodnotí po 15 letech Přemysl Sobotka

První politické střetnutí o regionální samosprávu probíhalo ve druhé polovině roku 1992 při přípravě ústavy. Nakonec se do ní proti vůli předsedy vlády podařilo prosadit, že kromě samosprávných obcí budou zřízeny i vyšší územní samosprávné celky. Slovo kraj tehdy bylo stále ještě nepopulární. Dalších pět let se diskutovalo o jejich podobě a pravomocích.

Nejsilnější vládní strana prosazovala celky velikosti okresů. Protože ale cílem byla decentralizace státu, bylo zřejmé, že by k ní nedošlo, kdyby se měl vůči Praze prosazovat kupříkladu českokrumlovský okres. Navíc hrozilo, že by se v příhraničí malé celky snadno dostaly pod ekonomický vliv bohatých sousedů. Velikost krajů se tedy musela blížit velikosti Prahy.

Přirozená centra

Zabránit návratu k historickému členění na Čechy, Moravu a Slezsko paradoxně pomohli moravisté svým vášnivým bojem za zemskou samosprávu. Ti tím vyděsili rozhodující politické síly, které se obávaly, že by takové uspořádání mohlo časem způsobit rozpad státu. Rozdělení Československa bylo tehdy v živé paměti.

Nakonec zvítězil princip přirozených regionů okolo velkých měst, do kterých byli lidé z okolí zvyklí jezdit vyřizovat úřední záležitosti, navštěvovat lékaře a nakupovat. Statutární města byla v zemi vesměs rozmístěna rovnoměrně. Ani tento princip ovšem nebylo možné uplatnit bez problémů. Z Hradce Králové bylo sice do Pardubic pár kilometrů, mohl si ale někdo dovolit dát přednost jen jednomu z nich? Středočeský kraj tvoří okolo Prahy věnec, který si nikdo netroufl rozetnout. Tak tedy vzniklo uspořádání čtrnácti samosprávných krajů, včetně Prahy.

Daniel Kroupa|foto:Jana Přinosilová,Český rozhlas

S dvacetiletým odstupem je možné říct, že se vžilo a osvědčilo. A jak se v nich žije, do značné míry záleží na tom, koho si jejich obyvatelé zvolí do čela. Tak na podzim přejme všem šťastnou ruku u volebních uren.

Autor je filozof a pedagog