Daniel Kroupa: Korespondenční volba

V té se v článku 18 praví, že volby „se konají tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva“.

Čtěte také

Jiří Pehe: Opozice nechce korespondenční hlasování. A ví proč

Hlavním úskalím korespondenční volby je pochopitelně první ze jmenovaných principů: tajné hlasování. Ve volební místnosti volič svůj hlas sám vkládá do čisté obálky za plentou, aby nikdo neviděl, pro kterou stranu či kandidáta hlasuje a nebyl při tom ovlivňován druhou osobou ani tlakem úřadů, které ztělesňuje volební komise.

Lidem, kteří nezažili volby v dobách komunistické totality, to může připadat nedůležité, ale právě tak tehdy režim zajišťoval, aby kandidátka Národní fronty získávala svých 99,9 procent hlasů. V 50. letech se pro ni volilo „demonstrativně“ a plenty byly zavedeny až po roce 1968. Lidé se i nadále báli za plentu chodit upravovat volební lístky a někteří, nikoli bezdůvodně, se domnívali, že ať hlasují jakkoli, komise stejně zajistí požadovaný výsledek.

Všeobecné a rovné volební právo

Toto nebezpečí ovšem při korespondenční volbě ze zahraničí nehrozí. Vážnější námitkou je, že stát při tomto způsobu hlasování není schopen voličům zajistit, aby je nikdo blízký nenutil hlasovat pro někoho, koho nechtějí. To si prostě musí každý zajistit sám.

Čtěte také

Daniel Kroupa: Americké volby a naše korespondenční hlasování

Lze říci, že pro celkové výsledky, pokud se zabrání manipulaci s hlasovacími lístky, bude takové případné ovlivňování bezvýznamné. Z hlediska volebního práva jednotlivce to však nepochybně významné je. Avšak je takové nebezpečí dostatečným argumentem k tomu, aby bylo upřeno volební právo desítkám tisíc našich občanů v zahraničí? Na tuto otázku si budou muset odpovědět poslanci a poslankyně před tím, než budou o této věci rozhodovat.

Mezi méně závažnými výhradami vůči korespondenční volbě ze zahraničí mě zaujala jedna, která se opakuje i v jiných souvislostech: Občané žijící trvale v zahraničí neplatí v České republice daně, je správné, aby rozhodovali o tom, jak se bude s vybranými daněmi v tuzemsku nakládat? Je to vlastně obrácená zásada anglosaského ústavního práva „no taxation without representation“, žádné zdanění bez reprezentace, která vedla například ke vzniku Spojených států amerických.

Daniel Kroupa|foto:Kateřina Cibulka, Český rozhlas

Pravda, v devatenáctém a někde i ve dvacátém století bylo placení daní či majetkový census podmínkou volebního práva. To však bylo do jisté míry ospravedlnitelné v zemích, kde suverénem byl panovník, který kromě výdajů rozhodoval o všem ostatním.

V republikánském zřízení však je suverénem lid, a proto je obhajitelné pouze všeobecné a rovné volební právo, jak se ostatně praví i v naší Ústavě.

Autor je filozof a pedagog