Daniel Kroupa: Děda Horváth

Když s vozy, krytými plátěnými střechami táhli na náves, měli ve stádečku krásného mladého hřebečka a můj dědeček prohlásil, že ho asi vymění za toho zlobivého kluka. Pochopil jsem, že jde o mě a zachránil jsem se útěkem pod postel. Po celou dobu pobytu kočovných spoluobčanů jsem na ulici vycházel jen s pevným stiskem ruky mojí babičky, která řekla, že mě nedá. A nedala.

Napřesrok přijeli znovu, a protože jsem pochopil, že to dědeček nemyslel vážně, odvážil jsem se trochu přiblížit. Stálo to za to. Po ulici kráčely ženy v dlouhých, pestrobarevných sukních, muži s klobouky vedli koně zapřažené do vozů, na jejichž zadní části se na vystlaných peřinách vyvalovaly děti a šklebily se na mě. Velkolepou jízdu jsem jim od srdce záviděl.

Byla však poslední, protože pak je prý policajti pochytali, všechno jim sebrali a násilně je usadili. To by tak hrálo, aby se po naší lidově demokratické republice někdo svobodně potuloval a živil se jako soukromník obchodem. Ale stejně s podnikáním vydrželi ze všech nejdéle. Až do poloviny padesátých let.

V osmašedesátém to někteří z nich rozjeli znovu a po sovětské okupaci opět byli poslední, kterým to zatrhli. Někdy v jednasedmdesátém mě strach přešel a nastoupil jsem do cikánské, možná už romské, party jako kopáč. Bylo to jakési družstvo NEVODROM, parta byla vlastně rozvětvená rodina Horváthů. V čele stál děda, který všechno řídil a těšil se zasloužené autoritě, protože byl skutečnou osobností.

Nezapřel podnikatelského ducha. Sehnal v Praze na Smíchově výkopové práce za pár set tisíc, potom zaplatil pár tisíc bagristovi, aby přes víkend načerno vybagroval vše, co mohl, aniž nenarušil městské sítě, a pak tam nahnal nás s krumpáči a lopatami, abychom dodělali zbytek. Výsledkem byla astronomická suma na mzdy, kterou inkasoval na plné moce a rozděloval spravedlivě podle toho, jak kdo pracoval.

Podnikání dědy Horvátha do normalizovaného socialismu nezapadalo, a tak opět nastoupila policie. Za co ho potrestali? Inu za to, že předběhl dobu.