Dagmar Šimkovou věznili komunisté 14 let. Svobodu našla až v Austrálii
„Je tu šokující svoboda. Jakmile sem přijedeš, už nikdy se Tě nikdo neptá na žádné doklady, cestuješ z jednoho státu do druhého bez pasu, žádné průkazy neexistují.“ To napsala na přelomu 60. a 70. let minulého století Dagmar Šimková z Austrálie své kamarádce. Žena, která si po 14 letech v československých věznicích svobody dokázala vážit.
Jakkoliv je počet let strávených za mřížemi neuvěřitelný, ještě hrůznější rozměr jim dodává věk, který Dagmar Šimková komunistickým lágrům „odevzdala“: zatčena byla v říjnu 1952 ve 23 letech a vězení opouštěla v květnu 1966, když jí bylo 37.
Svá nejkrásnější léta prožila v podmínkách, které popíraly fráze o „nápravě“ a „výchově“, ke kterým mělo ve věznicích docházet. Těžko představitelné ponižování, kterému byly uvězněné ženy (a navíc „politické“) vystaveny, popsala v knížce Byly jsme tam taky.
Ta poprvé vyšla v roce 1980 v torontském nakladatelství manželů Škvoreckých '68 Publishers; po roce 1989 vyšla i u nás doma v sedmi vydáních.
Trest za ukrývání kamarádů
Dagmar Šimková (1929-1995) prožila mládí v Písku, vystudovala gymnázium a v roce 1948 se chtěla zapsat ke studiu na pražské Filozofické fakultě. Vzhledem k „buržoaznímu původu“ (v té době už tři roky mrtvý otec býval bankéřem) byla ale komunistickým vedením školy odmítnuta.
Živila se jako ošetřovatelka v písecké nemocnici. Ve volném čase psala protikomunistické letáky; namalovala také několik plakátů zesměšňujících Gottwalda a Zápotockého. Zatčena byla, když vyšlo najevo, že poskytla úkryt dvěma kamarádům, které kvůli jejich názorům vyhodili z vysoké školy a poslali na vojnu. Oba zběhli a pokoušeli se dostat na Západ.
Pro Dagmar následovala vyšetřovací vazba, soud a výkon trestu v Želiezovcích, Opavě, Českých Budějovicích, na Pankráci či v Pardubicích. Mnohá svědectví spoluvězenkyň hovoří o hrdém a nepoddajném chování Šimkové za zdmi lágrů.
Po okupaci do Austrálie
O něco kratší dobu byla vězněna i Dagmařina matka, obě se pak sešly v jednopokojovém bytě v Písku. Dagmar Šimková pracovala v místní sodovkárně, na jaře 1968 pomáhala zakládat organizaci bývalých politických vězňů K-231; po srpnové okupaci ale s matkou sbalily kufry a odletěly za Dagmařinou sestrou do Austrálie.
Podařilo se jí tam emigrovat v roce 1950 a jako jediná z rodiny unikla „třídní spravedlnosti“. V exilu na Dagmar Šimkovou čekala ještě nejedna zkušenost: studovala archeologii, starověkou historii, psychologii a sociologii, živila se jako modelka a kaskadérka, vyráběla pozoruhodné smaltované obrazy, pracovala jako terapeutka ve věznici.
Po roce 1989 se několikrát podívala do Československa. Její pohnutý osud připomíná v pořadu Portréty historička Pavlína Kourová, která o Dagmar Šimkové připravila výstavu a napsala knihu.
Související
-
Elzbieta Ledererová. Polka, která bojovala s československou Státní bezpečností
Když v roce 1978 vznikal v Československu VONS, byla mezi jeho členy i žena, která neměla československé občanství: Elzbieta Ledererová.
-
Shirley Temple-Blacková. V Praze prožila srpen 1968 i listopad 1989
Pátek 11. srpna 1989 byl nudným letním dnem. Nebýt přestavby a tenisového turnaje Čedok Open, neměli by novináři co psát. Přesto došlo k události, která stojí za zmínku.
-
Olga Barényi. Zapomenutá spisovatelka s dvojí identitou
Pražské povstání má dodnes klíčové místo v českém výkladu konce války. Jenže existuje i odlišný způsob, jak může být vnímáno.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
