Elzbieta Ledererová. Polka, která bojovala s československou Státní bezpečností

Elzbieta Ledererová v polovině 70. let|foto:Archiv Petra Blažka

„Bylo mi Eluš líto. Co dobrého vlastně se mnou prožila? Před 11 lety opustila domov, svou Varšavu, a pustila se do neznáma. Mne znala jen z korespondence – spolu jsme pobyli nemnoho dní. Už se mnou prožila vzestup a pád pražského jara, dvě zatčení, domovní prohlídky a osamocení, když jsem byl ve vězení.“

Tato slova věnoval český novinář Jiří Lederer ve vzpomínkové knize Touhy a iluze své manželce Elzbietě Ledererové – vůbec jediné člence Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), která neměla české občanství.

Vězněný manžel

Elzbieta Ledererová (1932–2017) se narodila v Dolním Kazimierzi v Polsku, vystudovala filologii a po škole se věnovala herectví. V roce 1967 se provdala za Jiřího Lederera, se kterým žila v Praze. Psala do polských novin, spolupracovala s polským kulturním a informačním centrem a pracovala jako překladatelka.

Ledererovi na Vánoce 1981, už v SRN|foto:Archiv Petra Blažka

Po roce 1968, ve kterém její manžel prožil jeden ze svých novinářských vrcholů (Jiří Lederer patřil mezi nejznámější tváře reformní žurnalistiky), čelila perzekuci ze strany Státní bezpečnosti. Lederer byl v 70. letech z politických důvodů opakovaně vězněn: v roce 1970 a znovu v letech 1972–1973 a 1977–1980.

Oba manželé patřili mezi první signatáře Charty 77, v roce 1978 byla Ledererová mezi zakládajícími členy VONS, a to v době, kdy byl její manžel ve vězení a on sama doma s dcerou Monikou.

Nucené vystěhování

Po propuštění manžela byla rodina zařazena Státní bezpečností do akce s krycím názvem Asanace. Jejím cílem bylo vystěhovat některé disidenty z republiky. Poté, kdy Elzbietě Ledererové, jako občance Polské lidové republiky, hrozilo, že nedostane prodloužení pobytu, rozhodla se celá rodina nakonec vystěhovat do Německa.

Elzbieta Ledererová v září 2010|foto:Petr Blažek

Lederer i tam dál působil jako publicista, a zemřel až v roce 1983. Manželka se stala spolupracovnicí pařížského exilového časopisu Svědectví. A po roce 1989 dlouho, a marně, usilovala, aby bylo manželovi vráceno československé občanství.

Elzbieta Ledererová dostala v roce 2014 Cenu Václava Bendy, kterou uděluje Ústav pro studium totalitních režimů. Pohřbena je na hřbitově v německém Bad Birnbachu, kde je i hrob manžela.

Takovouhle ženu mi seslalo samo nebe! To bylo největší štěstí mého života! Nejraději bych Tě stiskl, pohladil a zulíbal Tvé oči, Tebe! Děkuju Ti, děkuju Ti za všechno, co bylo i co je.
z dopisu Jiřího Lederera, který z vězení napsal 13. února 1977

Poslechněte si reprízu pořadu Portréty v audiu.