Jan Klepetář – prvorepublikový novinář odsouzený za vraždu
Od února do června 1928 plnily stránky novin a časopisů senzační zprávy o velkém soudním procesu. Bylo to cosi mimořádného. Před soudem stáli tři novináři obžalovaní z vraždy. Něco takového se nevidí každý den.
Čtěte také
Vlastně je záhadou, že se proces za celá léta stal námětem jen pro jeden velmi podprůměrný román. Byl by z toho skvělý film, navíc takový, po které mohou diváci přemýšlet, jak to asi bylo doopravdy. Vinen? Nevinen? Ta otázka musí trápit každého, kdo se zamýšlí nad osudem jednoho z aktérů případu, spisovatele Jana Klepetáře (1902– 1978).
Synek z dobré rodiny z Karlína musel kvůli otcovu povýšení na místo ředitele železničních opraven v Lounech nastoupit na reálku v okresním městě. Spolužáky se mu stali mimo jiné Konstantin Biebl a Karel Konrád. Na lounskou školu ale vzpomínal jako na „blbárnu“.
Snil o lepším životě
Ambiciózní mladík s literárními sklony snil o životě v „lepší společnosti“. Cestu mezi horních deset tisíc si urychlil tím, že se tvářil, že už mezi nimi je. V létech, kdy působil v časopisech Ruch a Studentská revue, se seznámil s dalšími osobnostmi české literatury. Později přešel do Revue Apollon a ještě později (1924/1925) se stal dramaturgem divadla Komedie.
Čtěte také
Mezitím stihl dokončit studia lékařství a v roce 1927 také získal příslušný titul. Pilně přispíval do mnoha literárních časopisů, byl autorem jedné kritikou nepříliš příznivě přijaté básnické sbírky a pod pseudonymem Jaromír Novák byl podepsaný pod „skandální“ knížkou Prostitutky, jak žijí, milují a umírají. Vyšla v dubnu 1927 apředmluvu k ní Klepetářovi napsal Ferdinand Peroutka.
Ve stejné době zařadil nakladatel Otakar Štorch-Marien Klepetáře v Rozpravách Avntina do „zvěřince generace“, tedy mezi ty, od kterých jde v literatuře právem cosi očekávat.
Klepetář se skutečně proslavil. Ovšem v jiném oboru, než literárním. Právě v dubnu 1927 už scházelo jen pár měsíců do jeho zatčení. O rok dřív se totiž přimotal k události, která změnila jeho život.
A pak to přišlo...
Na bujarých nočních tazích po pražských barech a vykřičených domech se seznámil se dvěma kumpány – slovenskými novináři Jánem Michaľkem a Mikulášem Sikorskim. Michaľko si přivydělával jako podvodníček lákající peníze z bohatých žen.
Čtěte také
Takto narazil na Margitu Vörösmartyovou, která se čerstvě vrátila z Ameriky a byla slovenského původu. A peněz měla opravdu hodně. Klepetář nejprve sehrál pro naivní vdavekchtivou ženu roli oddávajícího, a to při fingovaném sňatku s Michaľkem – a co se dělo potom…?
Podle jedné verze čtveřice Michaľko – Sikorski – Klepetář – Vörösmartyová odjela na Slovensko. Tam ženu zabili, zakopali a odjeli roztočit její peníze do Paříže. Klepetář se takovému výkladu soudu urputně bránil, tvrdil, že byl v době vraždy v Praze – svědci obžaloby byli ale pro soud přesvědčiví.
Verdikt: Michaľko trest smrti, později změněný na 20 let vězení, Sikorski 15 let, Klepetář doživotí, později změněno na 15 let.
Čtěte také
Noviny denně přinášely informace ze soudní síně – a celý proces se stal nejen prostorem pro vyřízení hrdelní pře, ale jeho prostřednictvím si starší – a zejména pravicově orientované – generace vyřizovaly účty s tou „zkaženou“ mladou poválečnou generací, která o sobě tvrdila, že s ní přichází nový lepší svět.
Začalo se jí říkat generace – klepetářovská.
Sám Klepetář vyšel z vězení v roce 1937. Nechal si úředně změnit jméno, pracoval jako redaktor v nakladatelství, po roce 1949 odešel do exilu a v 70. letech se do normalizovaného Československa vrátil, hnán jedinou myšlenkou: Obnovit proces, aby dokázal svoji nevinu.
Životní cestu Jana Klepetáře s mnoha dalšími podrobnostmi přiblížíme s historikem Eduardem Burgetem v pořadu Portréty. Poslechněte si reprízu z roku 2013.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
