Církevní azyl v Německu: Nelegální, ale legitimní?
Křesťanské církve v Německu udělují běžencům, kterým hrozí deportace ze země, tzv. církevní azyl. Obnovily ho v 80. letech, poslední dobou případná přibývá. Úřady tuto praktiku tolerují, v poslední době se ale ozývá kritika ze strany spolkového ministerstva vnitra.
Naposledy to udělal ministr vnitra Thomas de Maiziere, když prohlásil: „To nejde, aby si nějaká instituce řekla: já se teď rozhodnu a postavím se nad právo. Můžeme použít jiný příklad: šaría je pro muslimy v určitém smyslu také zákonem, ale v žádném případě nesmí být postavena nad německé zákony.“
Na výtky německého ministra vnitra zareagoval za církve kardinál Reinhard Marx: „Nechceme stát ve státě, nechceme narušovat právní stát, chceme ale pamatovat na to, že existují hraniční případy, ve kterých je užitečné podívat se díky církevního azylu na konkrétní situaci těch lidí znovu a naše zkušenost nám dává za pravdu.“
Kardinál svým výrokem přiznává, že církevní azyl je nelegální praktika, podle křesťanů je ovšem legitimní. Především proto, že většina běženců po církevním azylu dostane i ten oficiální a v Německu zůstávají.
Lidská práva a křesťanský přístup
Křesťanské motivace církevního azylu osvětluje Birgit Neufertová ze Spolkové ekumenické pracovní skupiny pro církevní azyl: „Co se týká uprchlíků, dochází velmi často k porušování lidských práv a církve v Německu se zcela přirozeně zasazují o to, aby se lidská práva neporušovala a aby se s lidmi zacházelo lidsky. Proto je pro nás důležité se o uprchlíky starat.“
Neufertová také popsala, jak církevní azyl v praxi funguje: „Církev uprchlíkům nabídne místo, kde složit hlavu. Potom se informují příslušné úřady. Církevní azyl poskytujeme vždycky lidem, kterým akutně hrozí deportace. To znamená, že mají k určitému datu opustit Německo. Uprchlíci v církevním azylu získají ubytování, ale hlavně čas. Na to, aby našli legální způsob, jak zůstat v Německu a jak to udělat, aby úřady revidovaly jejich případ a oni při tom mohli v Německu zůstat.“
Církevní azyl v Bonames
S církevním azylem začali nedávno ve frankfurtském evangelickém sboru ve čtvrti Bonames, kde je farářem Thomas Volz. Sbor má k dispozici farní budovu a také přilehlou mateřskou školku. „Jsou tam záchody a sprchy, které slouží dětem a také uprchlíkům,“ vysvětluje Volz a dodává, že rodiče dětí to všichni odsouhlasili, což nebyla samozřejmost.
„Všechno, co se v Německu týká dětí, je bedlivě sledováno, takže jsem čekal námitky typu: co když někdo z té rodiny bude nemocný a přenese nákazu na naše děti, co když dětem někdo z nich ublíží? Ale nic podobného od rodičů v Bonames nezaznělo,“ říká farář Volz.
Lidé v Bonames si dobře pamatují Bosenskou válku mezi lety 1992 a 1995, po které obývali váleční uprchlíci dva roky farní dům. „Nešlo tehdy o církevní azyl,“ upřesňuje Volz a dodává: „Vyhověli jsme oficiální žádosti města Frankfurt, které nebylo schopné všem uprchlíkům zajistit ubytování, a tak se obrátilo na nás a my jsme některé z nich ubytovali v našich prostorách. Takže zdejší věřící jsou zvyklí, že se dělíme o místnosti s těmi, kdo je potřebují.“
Podle faráře Thomase Volze dává smysl, že věřící praxi církevního azylu podporují: „Ve chvíli, kdy potkáte žadatele o azyl tváří v tvář, něco se změní. Můžete politicky sympatizovat s pravicovými stranami, ale když vidíte konkrétní rodinu a její konkrétní potřeby, je to jiné. Samozřejmě si můžete říct: ano, tihle jsou jiní. Žádné jiné tu nechci, ale tihle nejsou jako ostatní. A to je myslím dobrý začátek.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka


Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.