Chtěla jsem vyjádřit solidaritu s už pronásledovanými, vzpomíná chartistka Brikcius na dobu „po podpisu“

Čtěte také

Po podpisu Charty 77 jsem měl strach. Asi ne přímo o život, nehrálo se o sirky, vzpomíná sociální podnikatel Sedláček

„Vlastně jsem si počkala, až dosáhnu plnoletosti. Dřív se to totiž podepsat nesmělo. Už jsem věděla, jak se zachází s těmi, co podepsali rok přede mnou, a co bude následovat. O to raději jsem to udělala, protože už nešlo jen o to souhlasit s textem Charty 77, ale také vyjádřit solidaritu s už pronásledovanými,“ říká.

Co na to řekla rodina? „Moje máma radost neměla. Ale dědeček, který alternoval otce a sám byl kvůli židovskému původu pronásledovaný za války, se mnou v podstatě souhlasil. Akorát mně řekl, že tady končí moje budoucnost,“ odpovídá.

Pouze maturita...

Středoškolačka měla štěstí, že mohla alespoň složit maturitu pro svoji znalost němčiny. Ředitel Střední školy pro stravování, kde byl tento jazyk velmi nutný, ji totiž neovládal tak dobře jako ona, proto studentku zaštítil, aby se mohl doučovat.

Čtěte také

Zemřel hrabě Hugo Mensdorff-Pouilly. Připomeňte si jeho poslední rozhovor na Plusu

S dalším studiem byl ale konec. Zároveň se Zuzana Brikcius dostala do světa disidentů, který byl, díky péči StB a strachu spoluobčanů, značně izolovaný od okolí. Jak ale podotýká dnes autorka výstavy Národní galerie Charta Story, na život v určitém ghettu byla zvyklá odjakživa a ilustruje to vzpomínkou z dětství.

„Babička byla původně návrhářka z Vídně a neuměla česky. Po válce zůstala v Praze kvůli dědečkovi, který odmítl jít do Německa nebo do Rakouska. Považoval by to za zradu, protože mu povraždili velkou část rodiny. I když jazyk taky 100% neovládal.“

„Když jsem šla poprvé do školy, neuměla jsem pořádně česky. Tak si pozvali dědečka do školy a prosili ho, ať mě doučí. Slíbil jim to s tím, že má doma učebnici češtiny.“

Dva světy

Brikcius popisuje jak vyrůstala ve světě staženém do sebe, úplně jiném, než byla škola. Jiná literatura, jiný jazyk, jiné chování. Po podpisu Charty 77 ovšem nastal jiný problém: nikdo ji nesměl zaměstnat. Týkal se to podřadných profesí, zároveň ji hrozil trest za příživnictví, jak říkaly tehdejší zákony.

Poslechněte si celé Hovory s protikomunistickou aktivistkou. Dozvíte se, jak ji svízelná situace nakonec dovedla k nucené emigraci do Rakouska. Ptal se Vlastimil Ježek.