Chopili se hokejových oslav v roce 1969 výtržníci? Lidé se nebáli podpořit reformisty, říká historik

Ze spontánních oslav se ale postupně vyvinul takřka mezinárodní politický problém. Jedním z jeho důsledků bylo, že ve vedení státu definitivně skončili bývalí reformní komunisté, třeba i Alexander Dubček.  Byla to záminka, nebo záměr?

My se Rusů nebojíme, v hokeji je porazíme a srpen jim oplatíme!

• Upravit
• Smazat

„Nevadí, že není zlato, ty dva pátky stály za to,“ to bylo také jedno z hesel, které zcela přesně charakterizovalo atmosféru na jaře roku 1969 při hokejovém mistrovství světa ve švédském Stockholmu, kde českoslovenští hokejisté dvakrát po sobě porazili mužstvo SSSR. A právě tomuto mistrovství světa v hokeji a jeho důsledkům v politické oblasti se věnuje další díl z volného cyklu Sport v rozděleném světě.

A chopili se daných oslav výtržníci, nebo to byla plánovaná provokativní akce ze strany Státní bezpečnosti?  Jaké byly důsledky pro ty, kteří se jakýmkoliv způsobem zapojili do oslav? Jedním z nich byl i zpěvák Pavel Bobek.  

„Původně se dané mistrovství světa mělo konat v Československu, ale protože o rok dříve došlo k okupaci státu vojsky Varšavské smlouvy a pod vedením SSSR, tak to nebylo možné,“ vysvětluje host pořadu, historik Jan Kalous.

Zdemolování Aeroflotu v Praze

Ona březnová noc z 28. na 29. března byla zásadním zlomem. Spontánní oslavy občanů se na 69 místech země proměnily v incidenty, kterých se účastnilo zhruba půl milionu lidí. Intenzita a rozsah těchto oslav komunistický režim evidentně zaskočily. Ale komunistický aparát se velmi rychle vzpamatoval a zareagoval.

Obdobné akce se už do budoucna neměly opakovat… Symbolické byly události v centru Prahy, kde lidé zdemolovali zastoupení sovětské letecké společnosti Aeroflot dlažebními kostkami. Byly tam připravené, nebo šlo o náhodu?  „Dodnes nevíme, kdo je tam před oním druhým zápasem se Sověty navezl,“ konstatuje Kalous.

Gustáv Husák, Ludvík Svoboda, Alexander Dubček a František Kriegel v prvomájovém průvodu v roce 1968|foto: Fotobanka Profimedia

Rozběhla se vyšetřování a Sovětský svaz zaslal 1. dubna 1969 oficiální protestní nótu, ve které bylo mimo jiné uvedeno: „V důsledku shovívavosti ze strany oficiálních orgánů ČSSR 28. března t.r. byl podniknut přímý útok na sídlo Aeroflotu a Inturistu. Tato chuligánská výtržnost byla doprovázena protisovětskými výkřiky, spalováním zařízení na hranici (...) Byly uloupeny materiální hodnoty, suvenýry, reklamní předměty a peněžní prostředky…Pozoruhodné je, že po delší dobu se tyto činy konaly v přítomnosti orgánů Veřejné bezpečnosti ČSSR.“

Následně zasedal výkonný výbor předsednictva Ústředního výboru KSČ, bezprostředně pak se danými událostmi zabývala i vláda. „Tlak Moskvy byl mimořádný. Moskva dokonce vyhrožovala, že pokud se budou obdobné události opakovat, tak bude další vojenský zásah,“ uvádí Jan Kalous.

Hledání pachatelů

Také se hledali pachatelé – nejen kdo navezl k Aeroflotu dlažební kostky, ale také kdo rozpoutal destrukci Aeroflotu a kdo je za ni zodpovědný? Byla to pouze davová záležitost, nebo tam můžeme nacházet stopy práce nebezpečné Státní bezpečnosti? A proč na daném místě nebyli běžně hlídkující příslušníci Veřejné bezpečnosti?

Jak StB organizovala únosy lidí? Bohumila Laušmana omámili, poslankyni Tumlířovou zachránil drdol

• Upravit
• Smazat

Státní bezpečnost (StB) byla prodlouženou rukou vládnoucí komunistické strany. Všemocná, obávaná, s nevybíravými praktikami.  Nikdo si před estébáky nemohl být ničím jist.

Jednou z možných odpovědí může být vysvětlení Josefa Frolíka. Původně pracovník československé rozvědky, který se stal emigrantem a napsal vzpomínkovou knihu Špión vypovídá, k daným událostem uvádí:

„Na jaře 1969 jsem náhodně potkal Francána (major StB, pozn. red.) v prodejně Pramen na krajské správě Praha. Na můj dotaz, co dělá, odpověděl: ‚Kolaboruju, až se ze mě kouří.‘ Pak začal, že už vše bude brzy v pořádku. ‚Víš, teď už bude stačit taková maličká provokačka, která by vyprovokovala Sověty k tomu, aby dali ultimátum. Buď Dubčekové odstoupí dobrovolně, nebo zasáhnem. Nebude to chtít nic velkého, třeba jen rozsekat sovětskou Knihu, nebo Aeroflot a pak uvidíš, jak se to všecko zmáčkne.‘“

Chopili se tedy daných hokejových oslav výtržníci? Historik Jan Kalous odpovídá: „Půl miliónu lidí v ulicích, to nebyla lůza. A lidé se tehdy nebáli stále ještě vyjadřovat podporu reformním snahám.“ Jedním z důsledků ale bylo definitivní odstranění pro Sověty již dlouhodobě nepřijatelného Dubčeka a dosazení Husáka a ke všemu odhodlaného stranického normalizačního vedení státu. A bohužel, komunistický režim vyšel z této hokejové krize posílen o nové zkušenosti, což se potvrdilo při demonstracích v srpnu 1969.