Chodící encyklopedie Václav Vilém Štech: Byl jsem u všeho, říkával

25. září 2020

Historik umění s fenomenální pamětí, který dopodrobna znal Národní divadlo i tu nejzapadlejší kapličku na Vysočině. Uznávaný kritik, obávaný pedagog či oblíbený popularizátor dějin Prahy. Ale také kontroverzní osobnost, která si nadělala řadu nepřátel - Václav Vilém Štech.

Když Československý rozhlas ve své hlavní zpravodajské relaci dne 24. června roku 1974 oznámil, že ve věku 89 let zemřel profesor V. V. Štech, uvědomili si posluchači, že odešla skutečná legenda. Jeho jméno znali i lidé, kteří se o umění jinak nezajímali. Člověk, o kterém lze právem říct, že „byl u všeho“, co se odehrálo od dob Aloise Jiráska až po srpnovou okupaci Československa.

Miloval Alše, nesnášel Čapky

Vraťme se však na začátek, do roku 1885, kdy se V. V. Štech ve Slaném narodil. Jeho tatínek, pozdější známý spisovatel, dramatik a ředitel Divadla na Vinohradech, tam tehdy učiteloval na obecné škole.

Kdo by si však myslel, že budoucí vážený vysokoškolský profesor byl výborným žákem, byl by na omylu. Škola ho moc nebavila, prošel jí jen tak tak. Víc než školní osnovy ho zajímalo to, co se dělo v jeho okolí. Jeho rodina se později přestěhovala do Prahy, kde si Štechův otec založil nakladatelství a mladý student pro ně zajišťoval různé obchůzky. Díky tomu poznal i mnoho tehdejších spisovatelů a výtvarníků, například Aloise Jiráska nebo Mikoláše Alše. O něm později napsal hned několik knížek.

Václav Vilém Štech

Při studiích na Univerzitě Karlově se Štech sblížil s mladými výtvarníky, hlavně se členy skupiny OSMA. Přitom si nijak zvlášť necenil díla Bohumila Kubišty, Emila Filly nebo Josefa Čapka. S posledními dvěma ho přitom osud spojí velmi zvláštním, tragickým způsobem. 

Po studiích v Praze, v Berlíně i na pařížské Sorbonně působil Štech mimo jiné i na tehdejším ministerstvu osvěty. Zde měl například za úkol zorganizovat převoz tělesných ostatků Aloise Jiráska z Prahy do jeho rodného Hronova. V jednom z rozhovorů pro rozhlas později vzpomínal, jak je po celou cestu provázela tisícová shromáždění s proslovy, recitací a sborovým zpěvem. Až do konce života pak nemohl slyšet píseň Oráč od Bohuslava Foerstera.

Přísný, obávaný, ale i milovaný učitel

V. V. Štech ve svých pamětech uvedl, že pochází z kantorského rodu. A učitelem se v roce 1924 stal i on sám. Nejprve vyučoval na Uměleckoprůmyslové škole v Praze a pak, po celá 30. léta, přednášel dějiny umění na Akademii výtvarných umění.

Václav Štech: Habada a Jordán

Jeden z jeho žáků a pozdější asistent na Akademii František Dvořák vzpomínal na to, jaký byl Štech učitel. Přísný, ironický, od studentů očekával hluboké znalosti i skutečný zájem o umění. Nemilosrdně je vyhazoval od zkoušek. Uměl je ale také pro svůj obor nadchnout, jak o tom ostatně svědčí i pozdější působení Františka Dvořáka a jeho oblíbené pořady o historické Praze.

Koncentrák a heydrichiáda

Vedle výuky na vysoké škole se V. V. Štech podílel snad na všem, co se ve výtvarném umění v letech první republiky dělo. Spolupořádal výstavy, redigoval knihy o umění, psal výtvarné kritiky. Toto vše ale přerušila nacistická okupace.

Čtěte také

Hned na jejím počátku byl uvězněn. A právě v koncentračním táboře se znovu sešel s Emilem Fillou a Josefem Čapkem, které nemohl vystát. Františku Dvořákovi dokonce svěřil, že byli v lágru společně zapřaženi do jedné káry. Štech proto požádal, aby byl přeřazen do baráku, kde byli uvězněni katoličtí kněží. Správa tábora mu vyhověla. 

Poté dokonce požádal, aby byl z koncentračního tábora zcela propuštěn – a to se skutečně stalo! Za heydrichiády se vrátil do Prahy. Není divu, že mu jeho známí a přátelé nedůvěřovali. Domnívali se, že musel gestapu slíbit, že na ně bude donášet. Štech proto raději Prahu opustil a zbytek války prožil na Vysočině. Do centra dění se vrátil až po osvobození. Z křivých nařčení ze spolupráce s gestapem byl zcela očištěn a mohl se s náležitým pocitem zadostiučinění vrátit na Akademii…

Rozhlasové pořady o Praze

Na AVU však nechali Štecha působit jen do roku 1958, pak ho ze školy vyhodili. Další léta trávil střídavě ve svém bytě v Nerudově ulici v Praze a na zámku spisovatelů na Dobříši. Psal tu své paměti a připravoval pořady o Praze.

Čtěte také

Těch během 60. a 70. let minulého století vznikla celá řada, pro děti i pro dospělé. Štech v nich provázel posluchače po staropražských čtvrtích, vykládal jejich historii a vysvětloval jednotlivé stavební slohy. Dodnes ho proto známe hlavně jako zasvěceného znalce Prahy. Nikdy se například nesmířil s asanací Josefova, starobylé židovské čtvrti, kterou nahradily procovské secesní činžáky dnešní Pařížské třídy.

Štech však nebyl jen přísný vědec a vážený kmet. V archivu Českého rozhlasu se dochovaly i úsměvné vzpomínku herečky Jiřiny Šejbalové na to, jaký byl gurmán. Po celé republice znal kdejakou restauraci a hospodu a věděl, kde se dobře najíst.

Nakonec se dostal i do vyprávění rozhlasových Sedmilhářů. Jednou se prý zajímal o knížku, kterou na Dobříši kdosi četl. Pojednávala o tehdejších objevech v astrofyzice. Začal v ní sice listovat, pak ji ale odložil se slovy: „Tohle už není pro mne. Já jsem se rozhodl toto století přeskočit…“

V pořadu o V. V. Štechovi jsou použity ukázky z jeho rozhlasových přednášek, rozhovorů či procházek Prahou, ale i vzpomínky Františka Dvořáka, Jiřiny Šejbalové a dalších pamětníků, kteří se s touto výraznou osobností setkali. Premiérový pořad z cyklu Archiv Plus najdete v audiozáznamu. Připravila Milena Štráfeldová. 

autor: Milena Štráfeldová
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.