Československá měnová reforma v roce 1953. Obchody se musely kvůli návalu lidí zavírat

Jaký byl skutečný důvod této tzv. reformy? V jaké situaci bylo tehdejší komunistické Československo? A komu tato reforma prospěla?

Rok 1953 byl rokem plným dramatických změn, na jaře SSSR zemřel Josif Vissarionovič Stalin. O pár týdnů později umírá nejvyšší představitel KSČ a klíčový muž v Československu Klement Gottwald.

„Do roku 1953 vstupovalo vedení KSČ ve stínu velkého procesu se čtrnácti vysoce postavenými stranickými funkcionáři, v jejichž čele stanul bývalý generální tajemník Rudolf Slánský. Soudní líčení sice umožnilo svést odpovědnost za hospodářské neúspěchy posledních let na konkrétní osoby, současně však mezi řadovými členy vyvolalo nespokojenost s vedením strany," uvádí historik Jiří Pernes, autor studie Rok 1953 v Československu.

Logo|foto:Český rozhlas

Hospodářská situace byla mimořádně obtížná, nadále přetrvával lístkový systém, zboží na „volném trhu“ bylo za přemrštěné ceny, řízení ekonomiky podléhalo komunistickým představám o plánování.

Dle hosta pořadu ekonoma Lukáše Kovandy „bylo Československo především enormně zadlužené, částečně v souvislosti s obdobím nacismu a částečně s nárůstem výdajů v poválečných letech. A konečně i v důsledku neefektivního plánování hospodářství v období 1. Pětiletky. Problémem byla i orientace na těžký průmysl, centrální plánování, existovaly výpadky dodávek zboží a hrozilo, že pokud bude přídělový systém ukončen, tak dojde k velkému zdražení. Dokonce „experti ze SSSR“ se podíleli na přípravě této tzv. reformy.“

Občanům reforma neprospěla

Logo|foto:Český rozhlas

Sami komunisté si uvědomovali, že lze očekávat nesouhlas obyvatel státu. Přispěly k tomu i spekulace, které se šířily – a pozdější události je potvrdily – že se „něco bude dít“. Prodejny se musely pro nával zájemců o nákup postupně uzavírat. Ve Zprávě o situaci na trhu, kterou obdržel Antonín Novotný, bylo uvedeno: „Rozrušená spotřebitelská veřejnost si z nápisů "Probíhá inventura, probíhá adaptace" tropí posměšky a v rozhovorech zesměšňují naše národní podniky, ministerstvo vnitřního obchodu a lidovou správu.“

Na otázku, co po tzv. reformě lidem vůbec zbylo, konstatuje Lukáš Kovanda: „Zbyly jim jen bezcenné peníze. Anebo měli nové, ale s výrazně nižší kupní cenou. To ale nebylo všechno, stát nejen anuloval starou měnu, ale také anuloval veškeré cenné peníze. Tím se zbavil svého dluhu a byl to vlastně bankrot. Také různé pojistky lidí propadly státu.“

Stát dokázal během několika let zplundrovat velké bohatství, protože neefektivně řídil ekonomiku. Fungovalo centrálně plánované hospodářství, neexistovalo soukromé vlastnictví, a tím vznikaly velké propady. Byla to chybná ideologie, že jedna vláda může řídit celou ekonomiku, nastavovat ceny. Soudruzi nahradili vlastníky a to pak vedlo k tomu, k čemu to vedlo. K ohromným ekonomickým ztrátám, které musel stát nějak nahradit. A to učinil tím, že lidem vzal peníze.

Lukáš Kovanda

Nespokojenost lidí se posléze projevila nejrůznějšími nepokoji, ale také demonstracemi na nejrůznějších místech Československa. Proti nim nastoupili milicionáři, armáda a veškeré bezpečnostní složky.

Lidé byli zraněni, zažívali následnou perzekuci a následovaly soudy. Desítky lidí byly poslány do vězení, v neveřejném soudním procesu dokonce padl rozsudek trestu smrti.

Ale jak uvádí historik Jiří Pernes, „nelze ovšem nevidět, že vedle dělníků nespokojených s politikou KSČ a protestujících proti ní, tu byla masa pracujících, kteří komunistický režim bezvýhradně podporovali. Peněžní reforma nepochybně vyvolala deziluzi i u nich, ale z toho více než jednoho a půl miliónů členů, které KSČ tehdy měla, jich stranickou legitimaci na protest proti politice vrátilo jen pár stovek.“

Měnovou reformu v poslední květnový den 1953 popřel prezident Antonín Zápotocký (vpravo). Den poté předseda vlády Viliam Široký (vlevo) oznámil, že reforma bude|foto: Bundesarchiv, Bild 183-46949-0002 / Zühlsdorf, Erich / CC-BY-SA 3.0

Příběhy, jak o své peníze na pohřeb byli připraveni - či okradeni - také senioři v penzi, se vyprávějí v řadě rodin. Stejně jako to, že lidé přišli o všechny své úspory, pojistky a nezbylo jim vůbec nic. Ale byli i ti, kteří ve státě, kde si byli všichni rovni, na měnové reformě neprodělali: „Mezi ně patřili dobře informovaní soudruzi z nejvyšších pater, prominentní umělci. Když reforma proběhla, měli možnost směňovat peníze ve výhodnějším kursu než nejširší veřejnost. Nejhůře na tom byli ti, kdo splňovali definici „kapitalisty“, ti byli odkázáni na ještě horší kurs,“ konstatuje ekonom Lukáš Kovanda.

Komu tedy prospěla tzv. měnová reforma v roce 1953? „Občanům měnová reforma neprospěla, prospěla státu, zbavil se inflace a svého poměrně velkého dluhu. Ale ani stát z toho nevyšel bez šrámu, protože porušil klíčový závazek vůči Měnovému fondu a byl z něho roku 1954 vyloučen,“ zhodnotil Lukáš Kovanda. Další ekonomické problémy na sebe nenechaly dlouho čekat.