Bylo zdravotnictví za socialismu bezplatné? Lidé dopláceli na postupný kolaps systému, tvrdí historik

18. září 2017
Zdravotnictví

Jistota bezplatného zdravotnictví. Právě tato teze se v souvislosti s historií komunistického Československa objevuje ve veřejném prostoru. Jaké ale byly skutečnosti? A bylo tehdy opravdu zdravotnictví bezplatné, všem lidem rovnocenně dostupné?

Rudé právo v dubnu roku 1978 odpovědělo kritickému čtenáři v rubrice „Kde je pravda?“ Na jeho stížnost ohledně úplatků ve zdravotnictví: „Zkusme do toho kyselého jazyka kousnout, jak píše čtenář: Československé zdravotnictví je na vysoké úrovni. Československo bylo první zemí na světě, kde státní pokladna začala hradit všechny náklady na zdravotní péči.

Jediným kritériem jsou potřeby nemocného a dostupné poznatky medicíny. Kdybychom připouštěli úplatkářství ve zdravotnictví, porušovali bychom to nejzákladnější v socialistickém systému v péči o zdraví – bezplatnost.“ Přesto je právě příběhů o nezbytnosti úplatků v tehdejším zdravotnictví nepřeberná řada.


Pořad připravila Ivana Denčevová ve spolupráci s Hynkem Pekárkem. Režii měl Michal Bureš. Hostem pořadu je historik Michal Stehlík.

Bezpochyby je princip bezplatné zdravotní péče pro všechny občany principem, který je třeba podporovat. Ostatně také v současném světě je to téma vysoce a bytostně politické. Československo se na tuto cestu vydalo v roce 1945, jak vysvětluje host pořadu historik Michal Stehlík:

„Ideje bezplatného zdravotnictví vznikají bezprostředně po válce, protože tady byly zkušenosti z hlediska zdraví lidu. Vznikají zákony například proti tuberkulóze nebo pohlavním chorobám. Zdraví bylo vnímáno velmi citelně a stát by se měl postarat o dostupnost a bezplatnost zdravotnictví. Jiná věc je, jakou to mělo konkrétní podobu. Ještě v 70. letech jsou velké investice do zdravotnictví, 80. léta jsou obdobím velké krize, protože už celý systém nebylo možno ufinancovat.“

Klíčovým pro celé fungování tehdejšího státu bylo plánování a centralizace. Tatáž pravidla byla zaváděna také ve zdravotnictví, ale problémy vyplývající z tohoto systému řízení a organizace se staly všudypřítomnými. Přesto se právě zdravotnictví a lékaři stávali častým tématem nejen uměleckých děl, ale také propagandy.

Zdravotnictví

A tak si zřejmě většina lidí myslela, že opravdu funguje ta „bezplatnost“. „Jako bezplatné bylo zdravotnictví deklarováno, jako bezplatné bylo vnímáno, nemocenským pojištěním si lidé stejně platili, a zároveň spíše dopláceli v tom jiném významu slova na postupný kolaps systému,“ vysvětluje Michal Stehlík.

Mýty mají zvláštní způsob života: někdy jsou téměř nevyvratitelné, leckdy jsou záměrně znovu vraceny do veřejného života. Tak je tomu i v případě tzv. jistoty bezplatného zdravotnictví. V Haló novinách se tak objevil názor Jany Bystřické, bývalé členky ÚV KSČ, která napsala: „Před rokem 1990 patřilo naše zdravotnictví svým systémem k nejlepším na světě,“ jak uvedl publicista Adam Drda v textu o zdravotnictví v publikaci Mýty o socialistických časech.

Hodnocení daného systému přidává i Michal Stehlík: „Rozhodně nefungoval systém. Princip byl bezesporu správný a myslím, že je důležitý i do budoucna, ale systém jako takový průběžně kolaboval a nakonec neposkytoval tu péči, kterou sám garantoval.“