Byl pražský mariánský sloup poctou Habsburkům?

2. říjen 2017
Mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze byl stržen 3. listopadu 1918 rozvášněným davem

Pražský mariánský sloup sice nestojí, je ale stále přítomen ve veřejném životě. Objevují se příznivci i odpůrci jeho znovuobnovení, objevují se různé názory, proč byl vlastně postaven a co symbolizuje.

Fakta se tak vytrácejí v jisté úměře právě s emocemi. Proč byl ale mariánský sloup postaven? „Jako poděkování za vítěznou obranu Prahy proti Švédům na samém závěru třicetileté války,“ konstatuje historik dr. Jiří Rak a vysvětluje, že „švédská vojska chtěla dobýt Prahu, kterou chránili měšťané a slavná akademická legie složená ze studentů jezuitských škol i Karolina. Ti bránili sebe, své majetky a své rodiny.“

Tehdejší svět byl spjat s křestanstvím, i s náboženskými rozpory a válkami. Pokud to velmi zjednodušíme, tak na straně jedné v boji o Prahu stáli švédští protestanté a na straně obránců pak katolíci.

Ale vraťme se ještě k dané bitvě o Prahu, vypadalo to totiž pro obránce velmi špatně, stála proti nim dobře vycvičená a vyzbrojená profesionální armáda švédského království. Obránci Prahy tak stáli proti přesile. Naději si dodávali modlitbami o záchranu a přímluvu Panny Marie.

Tehdy se prý objevil slib, že pokud se Pražané švédským vojskům ubrání, z vděčnosti bude stát sloup ve městě s její sochou. A tak se objevil na Staroměstském náměstí mariánský sloup. Stal se dokonce jedním z prvních mariánských sloupů v Evropě.

Mýty žijí vlastním životem

Mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze v roce 1900

Postaven byl z českého hrubozrnného pískovce. Základní kámen byl položen 26. dubna 1650 a o dva roky později byl vysvěcen. Až do roku 1918 byl místem, kde se scházeli lidé k modlitbám, chodily k němu průvody a byl také místem společenského života.

Třetí listopadovou neděli roku 1918 byl sloup zbořen. V čele davu, který sloup boural, byl předválečný anarchista Franta Sauer, který ve své vzpomínkové knize napsal: „Dnes řeční k lidu kdekdo. Za Rakouska byl zalezlý někde za pecí, bál se jen trochu nahlas promluvit, a dnes mluví, řve od rána do večera. Kdyby ti lidi, jak tu jsou, porazili tenhle sloup hanby, nebylo by to sice pražádné hrdinství, ale aspoň jaksi čin, jistě větší než začmárávání německých firem.“

Nechejme na posouzení každého, jak velký hrdinský čin to byl. Ale bourání soch nás provází naší historií, nejinak tomu bylo právě u sloupu mariánského. Ostatně připomeňme si text autorského tria Podiven – Milan Otáhal, Petr Příhoda a Petr Pithart – z jejich knihy Češi v dějinách nové doby 1848 – 1939: „Na vlastní samostatný stát nebyli Češi v žádném ohledu připraveni. Ten dosavadní se jim vždycky jevil jako cosi cizího. Jiný, pravda, neznali, ale také po něm opravdově netoužili. Kdyby ano, musely by být české zásluhy o vznik českého státu větší než vskutku byly.“

Kdy se ale objevuje představa, že se jedná o poctu Habsburků? Historik dr. Jiří Rak uvádí: „Teprve ve druhé polovině minulého století přichází tato představa. Je třeba ale říci, že místo staroměstské exekuce nebylo asi zvoleno šťastně.“

PhDr. Jiří Rak

Nedaleký Týnský chrám měl ve svém průčelí kalich - symbol kališníků - který má být na dané místo vrácen. Zničen byl totiž po Bílé hoře jezuitskými studenty a tak zde můžeme nacházet také jistou souvislost i s obnovou mariánského sloupu. „Myslím, že to je naprosto pořádku, protože české dějiny oscilují mezi dvěma proudy, katolictvím a protestantismem.“

A tak by to mohl být nový začátek jisté vzájemné velkorysosti a respektu vůči druhým. Proč a komu slouží mýtus, o sloupu jako poctě Habsburkům? „To je vždycky strašně složitá otázka, komu to slouží. Mýty žijí svým vlastním životem a bohužel se často ukazuje, že ani vysvětlování, jak to bylo doopravdy, nepomáhá,“ konstatuje historik dr. Jiří Rak.