Skleněné kulky i obléhání města. Jak se třicetiletá válka zapsala do lidového vyprávění

26. květen 2018
Pražská defenestrace z roku 1618 podle romantické představy Karla Svobody

Při silnici z Peček do Tatců stojí na kraji pole osamocená boží muka. Za třicetileté války tu údajně armáda Švédů při svém tažení narazila na mladou jeptišku.

Dívka se jim urputně bránila, a tak ji vojáci zazdili do kamenného hranolu, připomínajícího kapličku, jakých byl v okolí nespočet. Prý aby navěky stála u cesty jako nějaká svátost, když tak bránila svou počestnost. Tak zní jedna z mnoha pověstí odkazujících na řádění cizích vojsk na našem území v první polovině 17. století.

Třetí pražskou defenestrací v roce 1618 začalo České stavovské povstání i třicetiletá válka, která zasáhla celou Evropu. Přestože bývá válka nejčastěji interpretována jako poslední velký náboženský konflikt v Evropě, příčin, které k ní vedly, je mnohem více.

Pražská defenestrace v roce 1618

Na prvním místě možná stály spory mezi katolíky, luterány a reformovanými. Dalšími důvody byl hospodářský vývoj i zaostávání některých zemí. Takovým příkladem je například rychle sílící Nizozemsko a chřadnoucí Španělsko. A zasáhla i demografická krize, která počátkem 17. století postihla téměř celou Evropu. Krizi způsobily četné epidemie i hladomor. Ty nicméně provázely i celý třicetiletý konflikt, který oficiálně ukončilo až podepsání vestfálského míru v roce 1648.

Samuel Österling

Velitel švédské královské armády Samuel Österling je na našem území spojen hlavně s městem Jihlava, které se svým vojskem obléhal. V roce 1645, po krvavé bitvě u Jankova, Österling dorazil k branám města. Jihlavští s vojáky vyjednávali, ale z nějakého důvodu zůstala jedna z bran otevřená, a tak se Švédové do města dostali bez boje i podmínek.

Za svého pobytu proměnili město v dokonalou barokní pevnost. Ke stavbě opevnění přitom používali místní obyvatelstvo. Ti museli na stavbě pracovat i při obléhání města císařskými vojsky. Při tom také mnoho obyvatel zemřelo.

Opevnění Brna v 17. století

Ale zpět k postavě Samuela Österlinga. Na toho totiž pamatuje několik pověstí, které se z dob „švédské vojny“ dodnes dochovaly. Ty ho líčí skoro jako ďábla – nelidského tyrana, nemajícího soucit s nikým – ani s měšťany, ani s vlastními vojáky.

Jedna z pověstí nás zavede do doby obléhání Švédy obsazené Jihlavy císařskými vojsky. Aby Švédové měli co jíst, měšťané strádali. Zásoby se tenčily, do domů se nastěhoval hlad. A Österling s úsměvem chodil po hradbách a chytal kulky holýma rukama, protože ho žádná obyčejná střela nemohla zranit.

I když byla císařských vojáků přesila, švédský velitel se nemínil vzdát. Tehdy se jedna osiřelá dívka, kterou Švédové připravili o všechno, rozhodla ukončit svůj život. Přehodila provaz přes větev hrušky a uvázala smyčku. V tu chvíli se před ní objevila stařena a řekla:

„Proč chceš přidat k tolika hrobům i ten svůj? Přidej k nim ten, který k nim patří. Österling není nesmrtelný. Ale zabije ho jenom sklo.“

O několik dní později se Österling zase procházel po hradbách, když zazněla rána z pušky – jiná, než obvykle. A po ráně Švéd padl mrtvý k zemi. Zabila ho skleněná kulka, kterou vystřelila ona dívka.

Sklo je Österlingovi v pověstech souzené. Podle další prý doma nesnesl jediný kousek skla. Kde pobýval, nesměly se nacházet sklenice, džbány, dokonce ani okenní tabule, které nahradily zvířecí blány. Prý mu kdysi otec jeho přítele předpověděl vojenskou kariéru, ale i to, že mu smrt může přivodit sklo.

Samuel Österling, velitel švédské posádky v Jihlavě

Když pak svedl dceru proroka a zároveň svého hostitele, odmítl si ji vzít a utekl. Dívka mu přísahala pomstu. O několik let později se dostal jako velitel do Čech. Při obléhání Jihlavy císařskými vojsky se ke Švédům přihlásil neznámý mladík ze severu, který byl pak Österlingovi neustále na blízku.

Když se po dvou měsících obléhání strhla obrovská bitva, počínal si Österling jako vždy neohroženě, protože ho žádná kulka nemohla zranit. Až z ničeho nic na něj namířil mušketu onen neznámý mladík z vlastního vojska. Až tehdy Österling v mladíkovi poznal dívku, kterou kdysi svedl a která se v přestrojení vetřela do jeho blízkosti. Dívka si sejmula přilbici, aby rozpustila svoje vlasy, a pak vystřelila. Kulka se do Švéda zavrtala jako nic. Byla totiž skleněná.

O tom, zda Österling zemřel skleněnou kulí, lze pochybovat. Pravdou ale je, že v Jihlavě při boji skutečně zemřel. 30. listopadu 1647 organizoval obranu města za kostelem svatého Jakuba, kde ho skutečně zasáhla kulka. Po asi pěti hodinách zemřel ve svém jihlavském domě.

Brňané se nedali

Se Švédy měli co do činění i obyvatelé města Brna. I tentokrát jsou příběhy spojené s konkrétní historickou osobou, a to maršálem Lennartem Torstenssonem.

Švédský generál Lennart Torstenson (1603-1651)

Jedna z pověstí vypráví, jak se maršál při prvním neúspěšném obléhání setkal s ostrostřelcem. Rozladěn z průběhu obléhání poručil si za bílého dne víno a posadil se do své lenošky. Jakmile přiblížil číši ke rtům, ozval se ze špilberských hradeb výstřel a dělová koule rozstřelila pohár na tisíc kousků. Maršál nebyl chvíli schopný slova ani pohybu. Pak se ale otřepal a poručil si nové víno do nové, ale menší sklenice.

Po bitvě na Bílé hoře získal český národ čtyři zásadní traumata, připomíná historik

Bitva na Bílé hoře

Před 397 lety, 8. listopadu 1620, se odehrála bitva, která se stala mezníkem v českých dějinách. Tedy alespoň podle jejich tradičního výkladu. Znamenala faktický konec stavovského povstání a definitivně usadila na český královský trůn habsburskou dynastii. Začalo tak – slovy spisovatele Aloise Jiráska – 300 let „doby temna". „Byl to převrat. Dodnes máme v odborné terminologii dobu předbělohroskou a pobělohorskou,” upozorňuje historik Jiří Mikulec z Historického ústavu Akademie věd.

Jiná pověst vypráví incident trochu jinak. Torstensson se vydal se svými důstojníky obhlédnout bojovou situaci nedaleko kláštera svatého Tomáše. Ze Špilberku se ozvala rána a voják, dosud jedoucí po boku maršála, padl mrtvý k zemi. Když se Torstensson vzpamatoval, zavolal prý k hradbám: „To mi zaplatíš!“ Ostrostřelec ale nikdy nic nesplácel, protože Švédi odtáhli s nepořízenou pryč.

A údajně i kvůli Švédům se na Petrově zvoní poledne o celou hodinu dřív. Nicméně Torstensson na rozdíl od Österlinga válečné vřavy na území zemí Koruny české přežil. V roce 1645 se kvůli pakostnici (dně), kterou trpěl, vzdal velení vojsk a vrátil se do Švédska. Zemřel v roce 1651.

Ohnivý Švéd Österling byl krutý, ale statečný bojovník

Jihlava, ilustrační foto

Za sychravých podzimních večerů prohání se Jihlavou ohnivý jezdec na koni. Je to švédský plukovník Samuel Österling. Krutý muž, který byl nezranitelný. Jenom skleněná koule ho mohla zabít. To praví pověst o jihlavském ohnivém Švédovi.

A proč byli Brňané proti Švédům tak úspěšní? Možná proto, že obraně velel Francouz Jean Louis Raduit de Souches, bývalý příslušník švédských vojsk. Ten po rozporech s Torstenssonem opustil řady seveřanů a přidal se na stranu císařské habsburské armády, přestože byl protestant.

Jakmile se zhostil úkolu obránit město, nechal prohloubit studny a vybudovat ve městě mlýn, který nepoháněla voda ale volská síla. Ze střech zmizely došky i šindele, aby je nešlo zapálit. Do krovů nechal umístit sudy s vodou pro případ požárů. V okolí města byla stržena většina budov. Hradby se dočkaly posílení a přibyly další obranné prvky. Kromě necelých 500 vojáků byly město připraveny bránit i posily z řad měšťanů. Zbraně dostali všichni bojeschopní muži.