Byl jsem blízko smrti, ochrnul jsem po borelióze, přiznává architekt Vávra. Bral jsem to jako vzkaz

„V mládí jsme to měli jasné, byl tady nevzdělaný komunista, který byl velice snadným terčem našich útoků. Dnes je nepřítel takový skrytější,“ říká v pořadu Osobnost Plus architekt, herec, moderátor, spisovatel, básník a malíř David Vávra. „Relativně můžeme všechno a jsem vděčný za svobodu, kterou máme,“ dodává.

Koho považuje za nepřítele? „Možná je to blbost v nás. Té vidím stejně jako před 30 lety, ale dnes vidím víc drzosti a jakoby ztrátu paměti. Někdo řekne, že za komunismu bylo lépe. Nebylo, bylo daleko hůř. O schopnostech člověka nerozhodovalo to, co umí, ale to, jestli má stranickou knížku. Dneska je ale zase druhý extrém, že džungle je lepší než zoologická zahrada,“ míní Vávra.

Vadí mu také české věčné stěžování. „To je odrazovým můstkem. Pak následuje: Kdo za to může? A tak dál. Přitom žijeme fantastickou chvíli této země a tohoto světa. Lidem, kteří trpí v Africe, ale asi zní náš luxus trapně, přiznává.

Humor je podle něj lékem na aroganci. „Jak se nejlépe vyrovnáte s nějakým násilím nebo negativními věcmi, které přesahují vaše schopnosti? Jedině tak, že se jim vysmějete. Jiná cesta není. Nebo se uzoufáte k smrti.“

Blízko smrti

Lidé by si podle Vávry měli uvědomovat víc radostných věcí. „A měli bychom o nich hodně mluvit. Protože se mluví jen o negativních věcech a tím jim dáváme na důrazu,“ myslí si.

Přiznává, že občas myslí na smrt. „Dokonce teď jsem jí byl strašně blízko. Ochrnul jsem po borelióze a nehýbal jsem vůbec rukama, jenom prsty. Byl to stav téměř na polocestě ke smrti. A najít sílu se z toho vyhrabat… Bral jsem to tak, že to nebyla samoúčelná věc. Ale jako výstražné znamení, jeden ze vzkazů, že to tělo, které si dělá radosti, už to takhle nechce,“ popisuje.

„Pak jsem se pomalu navracel do světa a zjistil jsem, že teď už ani nic moc nemusím. Že vlastně já chci chtít, já nechci muset,“ dodává. Rozhodl se také zvolnit pracovní tempo, omezil například hraní s divadlem na jedno představení za čtvrt roku.

Radostnou havlovskou dobu jsme promeškali

Co si jako architekt myslí o zachování některých staveb z dob socialismu? „Bylo pár vyvzdorovaných domů v neradostném čase socialismu, kdy um architekta dokázal zápasit s materiálovou chudobou a jeho invence udělat docela významné architektonické otisky historie naší současné architektury. Takových domů je třeba deset, které by měly zůstat ve své pravdivé kráse,“ míní.

David Vávra pózuje u své fotografie

„Třeba Máj, Kotva, Thermal, možná i sídliště Pankrác, které mám docela rád. Ty desky, jak skáčou po tom terénu… Každý kraj má jednu takovou stavbu, kterou by si měl opečovávat,“ míní.

Praha podle něj není z hlediska architektury hotová. „Ani panorama Hradčan není hotové, jak si mnozí historici myslí. Protože vzniká několik století. A ta moderní architektura v Praze chybí. Třešničkou tam měla být Národní knihovna od Jana Kaplického, které se říká Chobotnice.“

„Trošku jsme promeškali tu radostnou havlovskou dobu. Dá se říct až naivní dobu 90. let, kdy měla vyrůst nějaká rozverná stavba, která by symbolizovala tu lehce nabytou svobodu,“ myslí si architekt a herec David Vávra.

Poslechněte si celý rozhovor s Davidem Vávrou. Ptala se Barbora Tachecí.

Odebírat podcast

Související